SERIÁL

Byla rozhodnutá emigrovat, ale zůstala, vzpomínal manžel

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Pieta u příležitosti výročí popravy Milady Horákové

Před 70 lety byla popravena Milada Horáková. Věznili ji nacisté i komunisté. Jaký byl její životní příběh? Jak probíhal vykonstruovaný proces? Proč měl odstrašit případné odpůrce totalitního režimu Klementa Gottwalda? Odpovědi nabízí speciální vysílání Českého rozhlasu Plus.

Doktorka práv Milada Horáková byla z moci komunistické vládní garnitury popravena 27. června 1950 v 5:35 hodin ráno. Patu šibenice, na které byl ukončen život české političky a bojovnice za ženskou emancipaci, objevili archeologové na území pankrácké věznice. Na stejném místě je dnes památník obětí nacistického a komunistického režimu.

Na tomto místě v pankrácké věznici proběhla poprava Milady Horákové

Přestože se pietní akce konají s ohledem na probíhající pandemii koronaviru v mírně omezeném režimu, lidé si Horákovou aktivně připomínají na mnoha místech celé republiky. Například i v Terezíně, kde byla politička ve 40. letech vězněna – pro změnu nacisty za účast v odboji.

Hájit své přesvědčení se nebála už jako 17letá, tehdy ještě dívčím jménem Králová. V roce 1918 se například zúčastnila nepovolené protiválečné demonstrace, v důsledku čehož byla vyloučena z gymnázia.

Padám, padám, tento boj jsem prohrála, odcházím čestně. Miluji tuto zem, miluji tento lid, budujte mu blahobyt. Odcházím bez nenávisti k vám. Přeji vám to, přeji vám to.
Milada Horáková

„Celá rodina byla velmi vlastenecky založená,“ vysvětluje zázemí, ze kterého pocházela, historik Jan Kalous z Muzea XX. století. Smrt dvou sourozenců podle Kalouse ovlivnila také silné sociální cítění a empatii Horákové. „Celý svůj život věnovala prosazování humánní a morální filozofie,“ říká.

Feministkou se už narodila

Coby doktorka práv iniciovala v roce 1925 založení právnické sekce sdružení vysokoškolsky vzdělaných žen. Jeho cílem byl zejména boj za rovný přístup žen a mužů k funkcím ve státní a veřejné správě.

Názor Horákové na ženu jako plnohodnotnou členku společnosti, vycházel z jejího chápání demokracie a humanismu. Šlo jí o to, aby měla každá žena možnost a právo využít plně svůj potenciál,“ myslí si Jitka Gelnarová z Oddělení novodobých českých dějin Národního Muzea.

Ženská rada, odpověď Milady Horákové v anketě Jak jsem se stala feministkou?
Nejvyšším úsilím [feministky] jest snaha, aby všem ženám ve všech druzích jejích životního postavení, ať v rodině, ať v práci domácí či výdělečné, ať v životě veřejném, dostalo se stejného lidského důstojenství, jakého požívá muž a ocenění a zhodnocení její činnosti podle osobní schopnosti a zásluhy. […] Musí o to usilovati nejen u sebe, ale musí se přičiňovati, aby ke stejnému uvědomení přivedla i ostatní ženy i muže – celou lidskou společnost.

Své pohnutky k osobní angažovanosti v otázce ženských práv zdůvodnila v měsíčníku Ženská rada (1942): „Hlavní byla vnitřní potřeba, neboť věřím, že se feministkou člověk rodí, tak jako se rodí konservativcem, radikalistou, anebo pokrokovcem.“

Trnem v oku

Jan Kalous je přesvědčený, že se trnem v oku komunistům stala daleko dřív než v po převratu v roce 1948. Připomíná, že už v roce 1929 vstoupila do Československé strany národně socialistické. Po roce 1945 pak byla (jako členka parlamentu) aktivní například ve svazu, který sdružoval oběti 2. světové války nebo při přípravě nové ústavy.

Historik upozorňuje, že vůdkyni opoziční skupiny z ní udělali de facto až konstruktéři politického procesu. Podle Kalouse byla ale spíš koordinátorkou, jejíž práce vyústila až ve vinořské setkání, které bylo zmiňováno i před soudem v roce 1950.

Zrůdné divadlo

Divadelní kritik Vladimír Just je toho názoru, že k procesu s Miladou Horákovou a její skupinou nepatří přídavné jméno „vykonstruovaný“. Šlo prý spíš o zrůdnou divadelní inscenaci. „Vykonstruovaný byl třeba proces s Heliodorem Píkou, ale tady bylo obecenstvo, dramaturgická příprava,…“ zdůvodňuje.

Byla tam celá škála osobností. Nakonec se v rámci tohoto procesu sloučila skupina národních socialistů, lidovců, sociálních demokratů a bývalých vyloučených komunistů. Každý tam měl svého zástupce.
Jan Kalous

Jako právnička si Horáková před soudem dobře uvědomovala v jaké je situaci. Snažila se dát najevo svůj postoj. „A to jakkoli musela vycházet z těch protokolů a byla tlačena do některých odpovědí hereckým výkonem prokurátorů,“ popisuje právník Jan Kuklík.

Byla rozhodnutá emigrovat

Přestože manžel Milady Horákové Bohuslav Horák vzpomínal, že nastaly chvíle, kdy byla jeho žena rozhodnutá emigrovat, nakonec zůstala. Ačkoli odchod jí byl několikrát nabízen.

Všechny články ze Speciálu Plusu najdete na jednom místě.

„Exiloví představitelé jí emigraci nedoporučovali. Sami věděli, že jsou v dost složité situaci a navíc potřebovali v Československu někoho, kdo jim bude zprostředkovávat spojení s nějakou tou stranickou základnou,“ uvažuje o úloze socialistky Horákové Jan Synek z Ústavu pro studium totalitních režimů.

Poslechněte si celý speciál Michaela Rozsypala. Hosty také byli historik Jan Koura nebo vedoucí archivních a programových fondů Českého rozhlasu Dušan Radovanovič.

Posledních 12 hodin...

V poslední části Speciálu Plusu byli hosté historici: Aleš Kýr z generálního ředitelství vězeňské služby a Jan Adamec.

„Pořadí popravených stanovil státní soud,“ říká Kýr. Je pravděpodobné, že byla popravena jako poslední právě proto, že byla označena za údajnou hlavu „spikleneckého centra“.

„Když bylo žádáno předvedení popraveného, zazněl zvonek, takže Horáková ho slyšela čtyřikrát.“ Jedna ze šibenic byla nižší, druhá vyšší, je taky možné, že pořadí mohlo být stanoveno podle výšky postavy odsouzeného. 

V audiozáznamu najdete popis samotné popravy, jak zřejmě probíhala.

Spustit audio
autoři: Michael Rozsypal , Zuzana Marková

Odebírat podcast

Související