SERIÁL

Karel Kaplan: Politický proces s Miladou Horákovou a spol. Komentované dokumenty

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Milada Horáková během procesu

Je nám líto, ale k tomuto audiu již vypršela autorská práva.

V červnu uplyne 70 let od oběšení JUDr. Milady Horákové, jedné ze čtyř odsouzených k smrti ve vykonstruovaném politickém procesu. Horáková byla jedinou ženou, která si po únoru 1948 vyslechla z politických důvodů trest smrti a skutečně byla popravena. K tomu došlo 27. června 1950. Poslední týdny jejího života mapuje kniha Karla Kaplana.

Proces s Miladou Horákovou a ostatními byl největším a nejvýznamnějším monstrprocesem v komunistickém Československu. Probíhal od 31. května do 8. června 1950 a na hlavní skupinu byly navázány desítky dalších procesů pocelé republice. Včetně nich došlo k deseti justičním vraždám, bylo uděleno 48 doživotních trestů a další tresty odnětí svobody v souhrnné délce 7 830 let.

Karel Kaplan v knize Politický proces s Miladou Horákovou a spol., komentované dokumenty (Epocha 2019) píše, že na přípravě se podíleli sovětští poradci, od nichž se českoslovenští kolegové teprve učili sovětskou „výrobní technologii“ velkých politických procesů.

V červnu si připomínáme 70 let od procesu a popravy Milady Horákové a dalších. Všechny články najdete zde.

Součástí bylo zapojení médií. Prokurátor Josef Urválek konstatoval: „Nejúčinnější v celém procesu, a to hlavně jako výchovný prostředek, byl rozhlas. A jemu nutno věnovat prvořadou pozornost… Mám za to, že rozhlasová práce je obtížná a je třeba znát obsah celé materie a v příštím procesu bude tuto práci musit říditi přímo jeden z prokurátorů nebo jeho pomocníků.

Jeho kolega Juraj Vieska prohlásil: Mám za to, že film není šťastný prostředek na tuto věc, neboť fyziognomie obžalovaných ve většině případů budí soucit.

Kampaň způsobila hysterické volání po nekompromisní fyzické likvidaci obžalovaných. Dokumenty vypovídají o tom, že vše bylo pečlivě inscenováno.

Účinkují: Zdeněk Bureš, Michal Bumbálek, Eva Novotná, Barbora Goldmannová a Igor Dostálek
Připravila: Alena Blažejovská
Režie: Lukáš Kopecký

Kromě promyšlené mediální kampaně odráží Kaplanova kniha sledování vytipovaných osob, trvající od přelomu let 1948 a 1949. Zpráva Státní bezpečnosti z ledna 1950 charakterizuje Horákovou jako ješitnou političku, která bez veřejného působení ztrácí smysl života. „Je rafinovaná, kluzká jako úhoř a v tomto smyslu používá i svého právnického vzdělání, přičemž se staví jako oběť režimu.“

Protokoly o vyšetřování Milady Horákové zaplňují stovky stran a nelze rozlišit, co řekla svobodně, co musela, co upravil či doplnil vyšetřovatel. Kaplan konstatuje, že je zřejmé, že zůstala věrná ideálům Tomáše G. Masaryka a Edvarda Beneše a hlásila se k demokratickému socialismu. Netajila se svým odsudkem komunistického státního převratu v únoru 1948 a odmítala obviňování z vlastizrady.

Autentický je záznam jejího rozhovoru s obhájcem Vladimírem Martinem, zachycený na odposlouchávací zařízení.

Tři z osmi dílů četby obsahují výňatky ze zpráv z cely, které podávala konfidentka Věra (Viera) Hložková – bývalá novinářka, označovaná někdy jako československá Mata Hari. Zapsala veškeré detaily z trápení Milady Horákové v cele počínaje 21. dubnem 1950. Hložková ji nejen sledovala, ale i cíleně vedla k chování požadovanému konstruktéry procesu. Přesto si sama do zápisníku poznamenala, že Horáková je hrdinka, která se drží velmi statečně, a že ji lituje a obdivuje.

Nakonec bude možné porovnat publikovanou verzi posledního slova obžalované Milady Horákové s verzí plnou, zachycenou na magnetofonový záznam. Zazní i poslední dopis, který 27. června 1950 v půl třetí ráno napsala své rodině. Závěr patří konfrontaci s názory hlavního vyšetřovatele Milana Moučky.

Karel Kaplan (nar. 1928) vystudoval dějiny politického vývoje v Československu po 2. světové válce.

Od roku 1960 pracoval jako konzultant pro historii v ÚV KSČ. Stal se členem rehabilitačních komisí, což mu umožnilo dostat se k nepřístupným archivním materiálům včetně přísně utajovaných dokumentů ÚV KSČ, ministerstva vnitra, ministerstva státní bezpečnosti nebo Státní bezpečnosti.

Pro své tzv. revizionistické a proreformní postoje musel z aparátu ÚV KSČ odejít a v roce 1964 našel práci jako samostatný vědecký pracovník v Historickém ústavu ČSAV, kde se stal zástupcem ředitele. Angažoval se ve prospěch proreformní politiky pražského jara a v roce 1968 působil jako tajemník Ústřední rehabilitační komise při ÚV KSČ.

Následně byl vyhozen z práce i z KSČ a v roce 1972 zatčen a držen ve vazbě, k procesu nedošlo. V roce 1976 odjel do Německa, kam ve spolupráci s dalšími převezl kopie po léta získávaných archivních materiálů. O tomto činu referoval v květnu 1977 časopis Time v článku s názvem Czechoslovakia: Secrets from the „Prague Spring“.

Následně bylo Kaplanovi odebráno československé státní občanství. V exilu byl dále činný jako historik a publicista. V roce 1990 se vrátil do Československa, kde se stal pracovníkem Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd České republiky.

Spustit audio

Související