Večer se Horáková dozvěděla, že k popravě dojde hned druhý den ráno
Když se Milada Horáková přesně před 70 lety probudila v cele pankrácké věznice, netušila, že je to její den poslední. I přes mezinárodní žádosti o milost v tomto monstrprocesu, prezident Gottwald podepsal rozsudky smrti.
Když soudce Karel Trudák vynesl večer 8. června 1950 v tomto vykonstruovaném procesu rozsudek trestu smrti nad čtyřmi ze třinácti obžalovaných, bylo jasné, že jeho vykonání nějakou dobu potrvá.
Tři z těch, kteří dostali trest smrti – Oldřich Pecl, Záviš Kalandra a Jan Buchal – napsali o pět dnů později žádost o milost, v níž se odvolávali na lidskost a prosili jménem dětí i rodičů.
Čtěte také
Ke komunistickému prezidentovi Klementu Gottwaldovi se dostala i žádost pro Miladu Horáková, ona sama ji ale podle historika Petra Blažka z Ústavu pro studium totalitních režimů nepodala:
„Žádala rodina, nežádala ona sama. I to svědčí o nějaké nechuti vnímat to jako řádný politický proces. Uvědomte si, že to byla právnička.“
Ani zahraniční žádosti o milost, které přišly i od Alberta Einsteina a dalších nositelů Nobelovy ceny, nic nezmohly. Ministr spravedlnosti předložil 26. června prezidentovi zamítavé stanovisko ohledně milostí a Gottwald vzápětí návrh schválil.
V sedm večer se to dozvěděli odsouzení s tím, že poprava bude hned druhý den ráno. Všichni dostali možnost setkat se naposledy se svými blízkými. Za Miladou Horákovou přichází dcera Jana a sestra s manželem.
K večeři si Horáková požádala o šunku, k ránu pak o černou kávu a sklenku červeného vína. Kolem třetí ráno napsala svůj poslední dopis v životě.
Jak se chovala podle svědků Milada Horáková v cele? Jaký vliv na ni měla psychofarmaka, o která žádala? Poslechněte si celý díl seriálu Evy Kézrové na záznamu.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více o tématu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
