Jiné důkazy než přiznání naučená nazpaměť nebyly. Proto Miladu Horákovou a další mučili

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Milada Horáková během procesu

V závěru června to bude přesně 70 let od popravy doktorky Milady Horákové, která byla odsouzena v největším vykonstruovaném procesu padesátých let v Československu. Podle jakého scénáře fungoval? 

V červnu si připomínáme 70 let od procesu a popravy Milady Horákové a dalších. Všechny články najdete zde.

Politické procesy v 50. letech měly jasný scénář a byly připraveny do nejmenších detailů. Potvrzuje to i zpráva státní prokuratury z 26. května 1950, tedy pět týdnů před zahájením samotného procesu. Ve zprávě je trest smrti navržen vedle Milady Horákové i její stranické kolegyni a poslankyni Antonii Kleinerové.

Popravit dvě ženy se ale i komunistům zdálo hodně. A tak Kleinerová nakonec dostala doživotní a po deseti letech byla propuštěna na amnestii.

„Ten princip byl vyhledat nějakého nepřítele, svést na něj chyby, učinit z něho obětního beránka a zároveň zastrašit tu cílovou skupinu, potažmo celou populaci, brutálními tresty. I tím velkým divadlem, přiznáváním. Proto na vězních tak dlouho pracovali, aby uměli svá přiznání nazpaměť. Protože jiné důkazy než přiznání neexistovaly,“ popisuje historik Jan Adamec okolnosti zinscenovaných politických procesů. 

Podobnými procesy se sovětský vůdce Josif Stalin už ve 30. letech zbavoval svých oponentů. Bylo proto jen otázkou času, kdy se po druhé světové válce objeví i v zemích nově se tvořícího Sovětského svazu.

Jejich podoba se různila. „Souvisely s tím, jak se komunisté dostávali k moci, na jaký odpor naráželi v konkrétních zemích, případně jakou podobu ten odpor měl,“ dodává historik Adamec.

Kontaktní vina

Proces s Miladou Horákovou a dalšími mířil především na národní socialisty. Hlavní vlna zatýkání přišla na podzim 1949. Teprve pak začali sovětští poradci vyrábět obvinění.

„Strategie vyšetřovatelů byla poměrně jednoduchá: když zatkli člověka, nechali ho napsat životopis. Zabývali se hlavně politickými aktivitami, kontakty do zahraničí,“ vysvětluje historik z Ústavu pro studium totalitních režimů Petr Blažek. 

Nebylo důležité, jakým způsobem se lidé znali, dodává Blažek. Stačilo, že se alespoň mohli potkat, i když nezřídka se poprvé viděli až u soudu. 

„Jeden německý historik mluví o kontaktní vině. Vyšetřovatele zajímaly nejvíc kontakty, ty jim umožnily vytvářet různé sítě, pavouky, diagramy, do kterých dosazovali konkrétní lidi a  k těm dávali konkrétní obvinění,“ doplňuje Blažek.

Zhruba dva měsíce před procesem dostal scénář základní podobu, přičemž všichni svědkové i obžalování se museli svá slova naučit nazpaměť.

Vzpomínal na to i bývalý tajemník Jana Masaryka Antonín Sum, později odsouzený na 22 let. „V tom dubnu jsme měli takzvané školení, příprava byla velmi intenzivní. Bylo to ve dne, v noci. Vyvolali vás kdykoliv. Měl jsem v posledním závěrečném protokolu už jenom dvě stránky, otázky, odpovědi. Já jsem se tuto odpověď musel naučit, musel jsem ji umět téměř nazpaměť," říká Sum.

Pověsili ji nahou za nohu

Ochota 13 obžalovaných a 19 svědků říkat to, co pro ně vyšetřovatelé vymysleli, byla různá, jak je patrné ze záznamu, který hodnotí přípravu. Nepřetržité výslechy ve stoje v kombinaci s fyzickým a psychickým nátlakem málokdo vydržel, včetně Horákové.

Dnes by se přesvědčovací metody označily jako mučení. Paradoxně si to mnozí později uvědomili, jak z archivu přibližuje jeden z obviněných, František Přeučil. 

„Dostal jsem od jednoho estébáka dopis, kde mě prosil, abych ho nejmenoval, neřekl nikdy, ale že byl jednou u toho, když ji vyslýchali, pověsili nahou za nohu a řezali do ní. On sám byl jeden z nich a že mě prokristapána prosí, abych mu to odpustil a abych s tím nic nedělal. Že se chce vypovídat ze svého svědomí tím, že to někomu řekne,“ popisuje Přeučil.

Součástí procesů bylo i zapojení veřejnosti. Věnovat se mu bude další díl seriálu.

Celou reportáž si můžete pustit na záznamu.

Spustit audio
autoři: Eva Kézrová , kac

Odebírat podcast

Související