Komunistickému režimu bylo možné čelit se ctí. Jako to udělala Milada Horáková, míní historik Koura

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Petr Koura

8. června 1950 byla v procesu vykonstruovaném komunistickým režimem odsouzena, 27. června popravena. Milada Horáková se stala symbolem odporu proti totalitě komunistické strany. Mohl vůbec takovému zlu jednotlivec účinně vzdorovat? „Myslím, že mohl,“ říká historik Petr Koura.

„Když si ten člověk vymezil nějaké hranice, co třeba už dělat nebude a jakým způsobem bude bojovat. Domnívám se, že tomu režimu, i když se zdál na počátku 50. let jako všemocný, bylo možné se ctí čelit. Jako to udělala Milada Horáková,“ vysvětluje v pořadu Hovory.

Připomíná, že Milada Horáková se na protest proti komunistickému převratu v únoru 1948 vzdala svého mandátu. „A komunistům vadilo, že se i po stažení z veřejné politiky stýkala se svými přáteli. Nejen z její národněsocialistické strany, ale i třeba se sociálními demokraty, kteří odmítli sloučení s KSČ. Obávali se, že se může vytvářet jakási rezistentní struktura.“

„To, co je pak Miladě Horákové kladeno za vinu a je označeno za špionáž, velezradu a podobně, je ve skutečnosti to, že psala dopisy svým přátelům v exilu a v nich popisovala aktuální situaci. Neposílala žádné tajné zprávy. Nebyla v pozici, kde mohla vědět, jak probíhá průmyslová výroba nebo jaký je rozpočet Československé republiky… Popisovala jen to, jaká je nálada. Podobnou činnost dělala i za druhé světové války, kdy se také posílalo zpravodajství do Londýna Edvardu Benešovi. Tehdy byla za to vyznamenána, nyní bylo totéž označeno za vlastizradu a špionáž,“ dodává.   

Proč Milada Horáková?

Proces s Horákovou byl prvním z desítek dalších, do kterého se zapojili sovětští poradci.  „Ten proces přichází v době, kdy začínají ve východním bloku procesy s komunistickými funkcionáři. Působí to na mě dojmem, že ze Sovětského svazu přicházel tlak i na československé komunisty, že musí podobné centrum být i v jejich řadách.“

„Oni se snažili ruským soudruhům předhodit sousto v podobě Milady Horákové a dalších předáků nekomunistických stran, aby zachránili svoje soudruhy. To se nepodařilo a za dva a půl roku dochází k procesu s Rudolfem Slánským, který je zase největším procesem ve východním bloku s komunistickými představiteli. Je to ale moje hypotéza, která není ověřena nějakým bádáním,“ upozorňuje Koura.

„Pořád ale nevíme, proč si vybrali za hlavu údajného spiknutí Miladu Horákovou. Domnívám se, že chtěli zvýšit účinek procesu, že ani žena nemůže uchráněna nejvyššího trestu. Je to moje domněnka, ale v těch dokumentech to nenajdeme,“ dodává.

Aktivistka a levicová politička?

S označením Milady Horákové jako aktivistky Koura nesouhlasí.  „Slovo aktivista má dneska trochu pejorativní význam. Protože třeba mladí lidé se příliš neangažují ve stranách, ale jako aktivisté v různých sdruženích. Miladu Horákovou bych spíš označil za představitelku tradiční politiky, těch politických stran, které vznikaly už na přelomu 19. a 20. století,“ vysvětluje.

„Souhlasím ale s tím, že byla aktivistkou ženského hnutí, kde spolupracovala s Františkou Plamínkovou, což byla klíčová osobnost českého feministického hnutí. V tomto ohledu skutečně byla aktivistkou boje za rovné příležitosti žen.“

Ani označení Milady Horákové jako levicové političky není podle historika správné. „Strana národněsocialistická ve svém názvu slovo socialistická má a byla označovaná za levici.  Ale to tradiční dělení na pravici a levici u ní není tak rozpoznatelné. Řekl bych, že to byla žena, která měla vyvinuté sociální cítění, která se rozhodla pracovat pro druhé a nevnímala to asi příliš ideologicky,“ míní historik.

Pradoxy protektorátu

Historii se Koura věnuje už od dětství. Zabývá se především českými dějinami 20. století, hlavně obdobím Protektorátu Čechy a Morava. Napsal o tom i knihu Swingaři a potápky o životě české mládeže za protektorátu, která prostřednictvím sympatií k angloamerické kultuře vyjadřovala odpor vůči nacistické okupaci. „Vymezovala se ale také vůči starší generaci. Je to vlastně počátek fenoménu generační vzpoury,“ upozorňuje.

„Bylo to účesem, výstředním oblečením či specifickou mluvou, používali svůj slang. Třeba místo mě to nebaví říkali mě to neba, což u starší generace vyvolávalo rozčílení. Používali i termíny, které dokonce přežily až do dnešní doby. Například  stokoruně říkali kilo, nebo když se někdo společensky unavil, tak se setnul…,“ popisuje.

Podle Koury byl v protektorátu čilý kulturní život. „Představa, že nacisté potlačovali českou kulturu, je zjednodušující. Jim vyhovovalo, když se třeba mladí lidé mohli bavit. Potřebovali totiž klidné dělníky pro výrobu zbraní. Kulturní život protektorátu je vlastně poměrně fascinující různorodostí nebo tím, jaké paradoxy v sobě obsahuje,“  dodává historik Petr Koura.

Co ho na historii nejvíce fascinuje? Děsí ho tendenční pohled na dějiny? Je korektní tvrdit, že Miladu Horákovou popravili vlastně komunisti? Na tyto a další otázky odpověděl Davidu Šťáhlavskému.