Nacisté okupovali i českou vědu. Vědci se přidávali k odboji a končili v koncentračních táborech

V první řadě příchod nacistů postihl židovské vědce. Ti byli nuceni po březnu 1939 postupně odejít z vysokých škol a ústavů do ústraní. Pokud měli „štěstí”, podařilo se jim včas emigrovat. Podle historika Jaroslava Šebka se to ale nepodařilo zdaleka všem.

„Mnohdy pak končili v koncentračních táborech, plynových komorách. Připomněl bych třeba jméno velmi významného vědce Bedřicha Mendla, který pod vlivem stupňující se perzekuce spáchal sebevraždu,” říká Šebek.

Podobný osud postupem času čekal i vědce, kteří byli otevřeně protiněmečtí, nebo se dokonce účastnili odboje. To se týkalo hlavně vysokých škol a tradičně i studentů.

Umučení profesoři

Právě česká vědecká obec se, i v podmínkách okupace, snažila aktivně zapojovat do odporu a podílet se na resźistentních aktivitách.Jaroslav Šebek

Zásadní moment byl pro univerzitní sféru nepochybně i listopad téhož roku, kdy došlo k uzavření vysokých škol. O možnost vzdělávání přišlo více než 15 tisíc studentů a bez práce bylo více než 1300 profesorů, docentů a dalších pedagogů.

Nevelké množství oborů zůstalo omezeně otevřené, hlavně kvůli vědecké práci. Šlo obvykle o lékařské nebo technické obory. Někteří studenti získali možnost studovat na německých vysokých školách, kterých se zákaz netýkal.

„Došlo k nerovnoměrnému postihu českých a německých institucí, protože ty německé fungovaly normálně dál. Právě česká vědecká obec se, i v podmínkách okupace, snažila aktivně zapojovat do odporu a podílet se na rezistentních aktivitách,” vysvětluje Jaroslav Šebek.

Velmi aktivní byli v odboji třeba vyučující z Masarykovy univerzity v Brně, tamní profesorský sbor byl totiž poměrně mladý. V největším jihomoravském městě byla ale také silná německá menšina, což nahrávalo udavačství.

Podle informací na webu univerzity bylo za války umučeno 15 z celkového počtu 112 profesorů. Například Přírodovědecká fakulta přišla o čtvrtinu profesorského sboru.

Kolaborace na pomoc vědě

Jak konkrétně vědecký odboj vypadal? Hlavně na začátku okupace se řada humanitních vědců snažila pozvednout národní sebevědomí. Přednášelo se například o slavných okamžicích českých dějin.

Logo|foto:Český rozhlas

Další vědci se snažili během války různým způsobem zmírnit perzekuční zásahy do vědecké obce. Někdy to ale znamenalo omezenou spolupráci s nacistickými okupanty. Známý je v tomto ohledu třeba případ historika Josefa Šusty.

„Nějakým způsobem spolupracoval s nacistickými okupanty, ale snažil se uchránit českou vědu před perzekučními zásahy. Nakonec v květnu roku 1945, protože ho trápily výčitky svědomí, spáchal sebevraždu, byť si myslím, že v zásadě žádným kolaborantem nebyl,” podotýká Šebek.

Šustův případ ukazuje, o jak složitou dobu jde. Obviněný z kolaborace byl i třeba vynálezce Polarografie a nobelista Jaroslav Heyrovský. Na rozdíl od řady kolegů mohl během války dál pracovat, což bylo tehdy podezřelé, i když mu nikdo kolaboraci neprokázal. Špatně dopadli i studenti, kteří se po zavření českých vysokých škol dostali na studia na německé školy. I to bylo po válce považováno za kolaboraci.