Alena Scheinostová: Vnitřní batole

Možná to bylo i vlivem prosecca a všeho toho ojíněného vzpomínání. Ale rozsvítilo se mi zkrátka, že takovými robátky jsme byli jednou všichni – což je poznání právě tak banální jako překvapivě nesamozřejmé a také neskutečně zábavné.

Čtěte také

Alena Scheinostová: Věci pro nikoho

Najednou se totiž ukazuje, že i s námi všemi ostatními je to stejné jako u našeho nejstaršího. Za jeho klátivou chůzí, ironickými šlehy a anglofonním slangem mateřské oko nebo ucho dosud postřehne předobraz v batolecím gestu nebo myšlenkovém pochodu tříleťáka.

Někdy, když tvrdě spí, nafouknou se mu tváře a povolí se rty právě tak, jako než šel prvně do školky. A když se nad něčím zahloubá, krčí čelo stejně, jako když nám před patnácti roky oznamoval, že bude „v životě asi vynalízat vynálezy“.

Bude to podobné třeba u pána, co se přede mě tuhle neomaleně nacpal na benzínce. „Hele, teto, jaký mám auto!“ jako by říkal chlapec v něm – co na tom, že už není z hračkářství, ale z autosalonu. „No, krásný, to víš,“ hladím ho v duchu po vlasech (moc už jich tedy nemá) a najednou mě přechází zlost, jen ať si hraje.

Bude to podobné i támhle u slečny s přifouknutými rty a s vlasy nastavenými až k zadku: „Budeme si hrát na princezny,“ jakoby slyším ozvěnou, „a já budu ta nejmladší a nejkrásnější.“ V zaujetí studenta vytuněným mobilem vidím zaujetí dětským časopisem s obrázky, v rozhořčení voličky na meetingu bezmocný vztek na spolužáky, v gymnastickém naparování prezidentského kandidáta machrování na „prolejzkách“ na vesnickém hřišti.

Stále stejní

A ti, kdo svoje vnitřní batole krotí efektivněji? Mohli být tenkrát úplně jiní než dnes, pravděpodobné to ale není. Támhleta paní asi měla kudrnaté vlásky a protože je jí přes padesát, nosila nejspíš dupačky z tlusté bavlny a se dvěma knoflíky na ramenou.

Támhletoho dědu jistě vozili v kočárku s velkými koly nízko při zemi a to vysoké holé čelo bude mít i na těch fotkách z válečných let. A já? Tuhle se mi doma smáli nad záběrem z porodnice, jak už tam předvádím svůj typický, poněkud přezíravý kosý pohled.

Svému dětství neunikneme. Psychologové řeknou, že je to dítě v nás, které musíme obejmout, koučové nás povedou, abychom z něj dolovali nespoutanost a kreativitu. Pro terapeuta v něm pak bude původ našich neuróz, zlozvyků a vysokého tlaku.

Alena Scheinostová|foto:Pavla Králová

Dívá-li se ale někdo na nás shůry, s odstupem a ze vzdálenější perspektivy, bezpochyby vidí bytosti, které se v čase mění jenom velmi málo a jejich záliby, strategie, grimasy a gesta je určují a odlišují jednu od druhé od narození až do jejich zániku.

„Vůbec ses nezměnil,“ řekneme při setkání po letech kamarádovi z dětství; a zdá se mi, že to vlastně vážně bude pravda.

Autorka je redaktorka Katolického týdeníku