Alena Scheinostová: Věci pro nikoho

7. červenec 2022

Možná je to přežitek doby socialistické, protože tehdejší člověk tu byl proto, aby budoval vlast, posílil mír a neupustil ani zrno nazmar, ne však proto, aby se mu žilo příjemně a spokojeně. Možná – a toho se obávám víc, protože socialismus je už přes třicet let za námi – je to jen setrvačnost, lenost a nedostatek představivosti. Suď Bůh.

Tak či tak, je s podivem, na kolika místech narážíme denně na cosi, co nefunguje, chybí, komplikuje život, ačkoli k nápravě by stačil nepatrný detail. Nepohodlná města, nevstřícný veřejný prostor a nelaskavé přepravní prostředky jako by poťouchle šepotaly: tuž se, sokole – nebo padni.

Čtěte také

Buďme konkrétní: možná si ještě vzpomenete na schody, které z jedné pražské stanice metra vedly na zastávku k letišti. Byly tam. Ale na místě, kudy denně proudí statisíce lidí a spousta z nich s těžkými kufry a kabelami, byly jen a jen pevné. Nic jako pohyblivé schodiště, které by zavazadla vyvezlo nad zem, a dalo tak najevo, že my, bohatá evropská země 21. století, si svých občanů i hostů vážíme nejméně tolik, jako váží jejich kufry. Tři roky pak do vrchu nosili lidem zavazadla nosiči ve žlutých vestách, jako za časů první republiky.

Tenhle veřejně kritizovaný a mediálně vysmívaný případ je ovšem jenom jedním z mnoha. Pokud zůstaneme jenom u dopravy, na rozum nejdou chybějící lavičky na zastávkách autobusů, před úřady či poliklinikami, kde se z povahy věci shromažďují lidé v letech, chodící si sem pro důchod anebo pro léky, a berle, se kterými posezení víc než uvítáte.

Kdo to má přečíst

Anebo jízdní řády, které se po léta tisknou drobnými písmenky pod lesklou fólii, takže je od – řekněme – čtyřiceti let výš leckdo nemá šanci přečíst. Pak jsou tu autobusy, kterými po vesnicích dojedete na nákup: skvělá věc, pokud se ovšem vydrápete do dvou příkrých schodů, abyste řidiči uhradili jízdné. A to vám dá zabrat, nejste-li mladší, což většinou nejste, protože ti mladší radši do města jezdí autem.

Čtěte také

A jsou tu také informační letáky k lékům, psané takovým písmem a takovým jazykem, aby nebyly ani k přečtení, ani k pochopení: ještě že se tím tenkým papírem dá alespoň zatopit; a léky samotné, kterých máte brát půlku, ale neexistuje rozumný způsob, jak tu mrňavou tvrdou tabletu bez superschopností rozpůlit.

Ve snášení příkladů – nazvěme to třeba – „zbytečně špatné praxe“ by se dalo pokračovat hodiny. Nejde mi ale o jejich výčet nebo o to, abych naznačila, co mě dnes ráno právě rozčililo. Dívám se za ně, pod povrch těch věcí, a nevidím tam, co bych očekávala. A to je zřetel ke člověku, konkrétnímu jednotlivci, který by tu zastávku, autobus, prášek mohl užívat. Zastávka, autobus a prášek tady jsou, míjí se ale s potřebami a možnostmi těch, pro koho prý tu jsou. Nezáleží nám na vás; vy se zařiďte – jako by nám ty věci říkaly.

Alena Scheinostová

A my se zařídíme. Kufr svěříme nosiči, před nemocnicí postojíme, odjezd autobusu si naklikáme v mobilu. Ale všem je nám o něco nepříjemněji. Nejsme totiž vítaní – v prostoru, který jsme si vytvořili, ale který nám vlastně nějak nepadne, jako špatně ušité šaty.

Autorka je redaktorka Katolického týdeníku

autor: Alena Scheinostová
Spustit audio

Související