Alena Scheinostová: Punčocháče na cestách
Nejspíš tu s úvahou o solidaritě přicházím trochu pozdě. Válka se konzervuje, uprchlíků ubývá a spolu s tím se i všeobecný zápal „udělat aspoň něco“ přelévá do roviny „vždyť už jsem něco udělal“. Na pozicích zůstávají jen ti nejvytrvalejší. A díky jim! Existují již studie o téhle dynamice spontánní solidarity – jak se prý tomu říká –, kterou lidský druh reaguje na nenadálé krize.
Nejsem si ale vůbec jistá, zda badatelé obsáhli a docenili roli, kterou v tomto vzájemně podpůrném řetězci hraje odložené šatstvo. Neberte to ve zlém.
Čtěte také
Je to prostě kulturní úkaz, přinejmenším ve střední Evropě. Na povodně, samoživitelství, uprchlické vlny reagujeme probíráním skříní a snášením čehokoli nositelného potrefeným či na sběrná místa. Možná jsme tak naučení staletími křesťanské formace, která „nahé oblékati“ tradičně řadí ke skutkům milosrdenství.
Možná jde o projev atavismu, živočicha v nás, který ví, jak důležité je pro přežití tělesné teplo. A možná zkrátka o podvědomou reakci, krátké spojení, které mezi pomoc a teplé svršky položilo rovnítko.
Kam všechny věci poputují?
S láskou vzpomínám na bachraté tašky, které po pádu režimu začaly do naší farnosti proudit z té příhraniční partnerské. Objevovali jsme tam kousky, o kterých se dosud nesnilo ani Tuzexu, a nezáleželo na tom, že nám většinou neseděla velikost a do blůzy bychom se vešly i dvě najednou. Ale začalo to vlastně ještě dřív, s krabicemi, ve kterých našim posílaly ošoupané botky a rýhované punčocháče s jedním švem vepředu a dvěma vzadu hojné tetičky, jejichž potomci z nich vyrostli.
Čtěte také
Kostkované košile, klučičí nebo holčičí, ve kterých jsme pak dělali unisex parádu na školních chodbách. Oteplovky s nastavovanými kšandami, aby vydržely ještě jednu zimu, a tepláky na kolenou se srdíčky, kytičkami i obligátními kolečky. Bez téhle pravidelné sezonní dodávky od našich spolehlivě rostoucích bratranců a sestřenic by naše šatníky zely prázdnotou.
Když tak dnes dovírám popleněné skříně a balím z nich poslední tašky pro to či ono centrum, napadá mě, kam tedy všechny ty moje šatky, svetříky a trička poputují. Zůstanou v Česku, nebo se rozeběhnou do světa? Pojedou s Alinou do Německa, s Oksanou do Belgie, vrátí se s Ksenijí do Lvova?
A jaká pouť teprve čeká hadříky po našich dětech, které z povahy věci kolují ještě rychleji než textil pro dospělé? Škoda, že nemůžu ty gatě po naší Tonče opatřit pouzdrem se zápisníkem, jako když Rychlé šípy vyslaly napříč republikou putovní korunu. Jsem přesvědčená, že by jejich trasování bylo nejméně tak zajímavé, jako je třeba monitoring čápů.
Možná by se toho mohl v rámci bádání o spontánní solidaritě jednou ujmout nějaký výzkumník. Až to nebude tak akutní. Až to nebude tak bolet. Až všichni, kdo přišli o vlastní šaty, budou zase mít co si obléci. Než se zas něco semele a my znovu začneme procházet skříně a balit tašky.
Autorka je redaktorka Katolického týdeníku
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
