Alena Scheinostová: Průchod meziprostorem
Ve slavném filmovém zpracování ještě slavnější ságy o Harrym Potterovi, když se před vrcholem děje ocitá hrdina v limbu – čase a prostoru mezi životem a smrtí –, připomene tato scéna svou sterilní bělobou a nepříjemným umělým světlem ani ne tak nádraží, jak se praví v knize, ale cosi mezi nemocniční čekárnou a operačním sálem. A je to vskutku geniální.
Protože právě tato dvě místa jsou jedněmi z posledních, kde se ještě může člověk dneška dotknout pravého dna své existence. Své holé podstaty, vykročit vstříc nebytí, a má-li dost štěstí a lékař dostatek umu, od bran smrti se zase vrátit do života.
Čtěte také
To není jen básnický obraz. Religionisté by bezpochyby dokázali odít do příslušné terminologie a pregnantně vymezit fáze separace, transformace, liminality i postliminálního stavu pro celý ten rituál.
Přechod, sestup do podsvětí, který se začne odvíjet v okamžiku, kdy u okénka předáte glejt a v očekávání neznámého příštího se ohlásíte k hospitalizaci. Jméno vám většinou nechají, ačkoli si nevzpomínám, že by mě kdekoli oslovovali pouze akademickým titulem s takovou chutí a frekvencí jako právě v nemocnici.
Nejednou jste jen pacient
Zato postupně odkládáte osobní věci i civilní šat a uléháte do jednostejného lůžka v prostoru zbaveném vůní, zvuků a nejednou i wi-fi signálu. Už nejste svébytný, neopakovatelný jedinec, ale pacient, zcela si roven se všemi ostatními pacienty, a jediné, čím se připomíná minulý svět, je puštěná televize, u jejíhož léčebného potenciálu se můžu zastavit zase někdy příště.
Čtěte také
Přichází sestra s kanylou a pacienta touto tenkou plastovou trubicí propojí s organismem nemocnice jako s placentou, ze které bude napříště přijímat živiny a kterou k ní bude poután. Mocné bytosti ve světlých pláštích budou přicházet a odcházet a podrobovat pacienta nejrůznějším zkouškám.
Chcete-li sezam, šém, mocné slovo, které nelze při žádném tomto setkání opomenout, může to být „leidenská trombofilie“ anebo prosté „levá, levá noha, pane doktore!“. A i čas tady plyne jinak. Nejenom že je posunut hned o několik hodin dopředu – kam se tu hrabou zastánci letního času! – a večeře, je-li jaká, podává se třeba už v pět.
Ale po večerní vizitě, kdy vše utichá, uvíznou minuty v táhlé a stále se opakující smyčce. Nikde není čas tak dlouhý jako v noci v nemocnici, a o to delší, pokud nemůžete spát.
A co teprve když přijde operace
K dokonalosti budiž tento existenciální stav doveden tehdy, je-li součástí narkóza a operace. Znehybnělý tvor, oděný jen do bílého rubáše – stačilo by pak na palec u nohy přivěsit cedulku s příslušným akademickým titulem – je dávkou drogy uveden do bezvědomí a ubírá se tudy jako existenciálním bojištěm až na sám jeho okraj.
Odkud se potom pozvolna vrací k životu: plný ran a bolesti, ale s pocitem vítězně svedené bitvy.
Mocná bytost přichází a přináší letopis zápasu, záznam v kronice, propouštěcí zprávu. Poté se, jako finální krok přechodu, vyjímá kanyla z žíly, pupeční šňůra se přetíná a pacient opět nabývá svoji podobu.
Je to něco jako zmrtvýchvstání, tělo oslavené, jsme a nejsme tíž, povstáváme k nové existenci, zkoušení, ale neporažení. Tak co vy na to, akademická obci?
Autorka je redaktorka Katolického týdeníku
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
