Alena Scheinostová: Jako normálně?
Když mi po týdnu zaplaveném zprávami o stoupajících hladinách, přetékajících hrázích a tisících životních příběhů odnesených proudem cinklo pozvání z někdejšího oddílu, abych s nimi vyrazila na vodu, nejdřív mě to drobet zarazilo.
Vzápětí a přes tuhle synaptickou mezeru přeskočil v mozku příslušný message a na správné místo zapadlo, že není září jako říjen, střední Čechy jako Slezsko ani sportovní oddíl jako aktuální zpravodajství.
Čtěte také
A že případný ohled vůči těm, kdo jej teď potřebují, nijak nevylučuje vytáhnout za pár dní několik dětí na kánoe někde, kde to teklo „jako normálně“.
Že se i během výjimečných událostí odehrává něco, co pokládáme za normální, není ovšem matoucí jenom pro jednu zprávařku na sklonku pracovního týdne. A naložit se s touto skutečností dá všelijak, jak jsme byli svědky třeba hned v uplynulých dnech.
Například když se nám jistý filmový režisér – dalo by se říci – na čele záplavové vlny devastující Slezsko, rozohnil nad „zastrčenými mozky“ a „nesmyslným strachem“, protože v Radotíně přece neprší. Anebo když se jeden literární překladatel v tutéž dobu v Táboře posmíval „hladu médií po chladivé katastrofě“.
Sytý hladovému nevěří, kategorizovali bychom známým příslovím a možná navrch v podobném duchu poradili, proč se nezmiňovat o provaze v domě oběšencově.
Tonoucí se stébla chytá
Anebo je tu postoj, kdy je úsilí „dělat vše jako normálně“ právě v čase pohromy oním stéblem, co pomáhá neutonout.
Čtěte také
Současným povodňovým příkladem může být fotka zahlédnutá na Facebooku skvělého fotografa Reného Volfíka: skupinka chlapů – snad vyplavených obyvatel, snad dobrovolníků, kteří jim přispěchali na pomoc – si v padající tmě zapálila oheň a na prověšených prutech si opékají buřty.
Připomněli mi pár let starý klip – a nevzpomenu si už, jestli z bombardovaného Iráku, nebo ostřelované Sýrie –, který natočila tamní zpěvačka o „normálním životě“ hospodyně a matky dětí, žitém den za dnem mezi kuchyní, prádlem, raketami a výdejnami humanitární pomoci.
A ještě je tu jedna cesta, psychology popsaná jako ta, která strhne člověka procházejícího akutní krizí. Jak to, že se kolem mě vše odehrává normálně, když mně se přihodilo to a to?!
Čtěte také
Proč nenastala tma po celé zemi, chrámová opona se neroztrhla, země nezatřásla a skály nepukly, jako to stojí v Písmu?! Co na příběhu ukřižování popisuje Bible, se v běžném životě nestává.
Neznamená to ale, že člověku v krizi nepomůže, dá-li se mu najevo, že já, kdo jsem zrovna sytý, jeho hladu věřím – že před ním chvíli nebudu „mávat oběšencovým provazem“.
Je pravděpodobné, že až se odčerpají všechny laguny, vyschne bláto a odveze suť, dobrovolníci se vrátí domů a pozornost veřejnosti se stočí zase k novým dramatům.
A co když už se propříště nenajde nikdo, kdy by informoval, že jemu se nic neděje?
A co když si napodruhé všichni připustíme, že náš normální život může běžet i před oponou, která se někde roztrhla odshora dolů – paralelně, i navzdory?
Autorka je redaktorka Katolického týdeníku
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
