Iva Pekárková: Odpusťte jim, prosím, touhu po dobrodružství
Ano, já vím. Lidé, kteří se ve dnech nejhorší krize – když voda stoupá, řeky se vylévají z břehů, přehrady pukají a záchranáři nevědí, kam dřív skočit –, pustí v kánoi, na paddleboardu nebo jen tak v plavkách do rozvodněného koryta té či oné řeky, jsou nezodpovědní. Hrozně nezodpovědní. Riskují život svůj i životy záchranářů, kteří se je s největší pravděpodobností budou pokoušet zachraňovat. Přispívají k všeobecnému zmatku a záchranáře zdržují od důležitější práce.
Porušují nařízení a někteří z nich si nejspíš zaslouží pokutu 100 tisíc korun, kterou by jim úřady mohly napařit.
Čtěte také
Ale bože, jak já jim rozumím! Dostali konečně – a někteří poprvé v životě – šanci se poprat se zdivočelou přírodou. A poměřit s ní síly.
Jasně, vím, že existují extrémní sporty. Můžete skákat padákem, spustit se přes údolí zavěšení na laně, sjíždět na horském kole závratnou rychlostí z hory po zerodované cestě plné výmolů, které do ní vyryli vaši předchůdci na horských kolech. Můžete se dát na box a – máte-li na to –, zmasakrovat všechny soupeře.
Čtěte také
Některým lidem to stačí. Ale na světě zbývá spousta těch, kteří nutně potřebují hledat nová dobrodružství. Organizované vybíjení přebytečné energie – nebo možná vzteku –, jim nestačí. A vadí jim pomyšlení, že všechno, co kdy udělali, už bůhvíkolikrát udělal někdo předtím.
Svět je… no ano, hotový. Je objevený už tolikrát, že v něm zbývá pramálo místa pro objevování. Jistě, lidé, kteří se nezodpovědně, téměř záškodnicky pouštějí do souboje s přírodou, by možná mohli dělat něco užitečnějšího. Pomáhat při evakuaci lidí z nejohroženějších míst. Rozdávat deky v útulku pro evakuované.
Můžete přispět, většinou jen finančně
Ale právě tak je možné, že by je nikdo nepotřeboval. Profesionálové vycvičení v řešení krizových situací by jim něžně – nebo méně něžně –, vysvětlili, že jim jen překážejí, zdržují provoz, a bylo by lepší, kdyby se vzdálili někam do bezpečí. Tady jsou, sorry, zbyteční.
Čtěte také
Stalo se to už spoustě lidí, kteří toužili v krizi pomáhat. Byli odkázáni do sfér finančních příspěvků, které můžou posílat kdykoli, čím víc, tím líp.
Ne, nesnažím se omlouvat blázny, kteří se za povodní vydají v kajaku po vlnách rozbouřené řeky. Jen říkám, že jim rozumím.
Ti naivnější z nich se jistě budou divit, co divoká voda dokáže, a budou vděční za záchranu. Ale někteří budou doufat, že živí nevyváznou a že tohle dobrodružství bude jejich poslední.
V Evropě nezbylo mnoho způsobů, jak se efektivně zabít tak, aby to nebyla jasná sebevražda. Vrhnout se do proudu rozbouřené řeky může být jeden z nich. Co my víme.
Autorka je spisovatelka, žije v Londýně
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
