Lukáš Jelínek: Povodně nasvítily význam krajů, roli hejtmanů i ubohost dosavadní volební kampaně
K tragikomickým hrátkám osudu patří, že ta nejtěžší zkouška potkala řadu hejtmanů až na sklonku jejich funkčního období. Lidé, kteří často dosud ani neznali jejich jména, teď za povodní hltají každé slovo, které vypustí z úst. A dlužno dodat, že vesměs v roli krizových manažerů obstáli.
Obklopili se kompetentními úředníky, dali na záchranáře, meteorology a hydrometeorology, rozhodovali rychle a obyvatelstvo informovali nezvykle srozumitelně. Nemuseli přitom nutně do gumáků, maskáčů či oranžových mikin.
Čtěte také
Ostatně jejich povinností není odčerpávat vodu, ale být v kontaktu se starosty, s vládou a koordinovat záchranné práce. Dalibora naučila nouze housti, z některých hejtmanů zase přírodní pohroma vyrobila bezmála mediální hvězdy.
Tomu se říká finále volební kampaně! Kam se na ně hrabou samolepky, skákací hrady, guláš zdarma nebo hysterické billboardy. Už nejde o čechrání si ega po boku upovídaných celostátních lídrů, ale o vlastní schopnosti krajských politiků.
Sotva se divit vzteku různých konspirátorů a dezinformátorů, kterým vadí, že teď veřejnost nezajímají jejich pseudotémata.
Vidíme totiž, že na regionální úrovni jsou důležitější věci než ostřelování Bruselu nebo nafukování migračního bubáka. A pokud má smysl se bavit o Green Dealu, tak hlavně v souvislosti s potřebou zmírnit klimatickou změnu, aby stále častější tropické dny nebyly střídány stále častějšími záplavami.
Praha vs. kraje
Teď budou padat otázky často klíčové – na promyšlená a efektivní protipovodňová opatření, na péči o krajinu, na obnovu infrastruktury od silnic, kolejí a mostů až po veřejné budovy nebo energetickou přenosovou soustavu.
Čtěte také
Také na financování integrovaného záchranného systému, na podporu skutečně dostupné lékařské péče, ale i sociální nebo psychologické pomoci.
Je ostuda, když mezi životní úrovní v Praze a na okrajích republiky zeje obludná propast. Přitom čím hlubší je, tím silněji vane vítr do plachet radikálů a extremistů.
Když se nic zásadního neděje, jsou kraje na chvostu naší pozornosti. Můžeme je dokonce mít za nechtěné dítě – přikročit k decentralizaci státu bylo před čtvrtstoletím nezbytné, jenže shoda na zemském zřízení se nenašla.
Čtěte také
A tak se šibovalo s krajskými hranicemi i kompetencemi. Těch postupně přibývá v závislosti na tom, jak centrální úroveň řadu úkolů nezvládá, leč čerstvé povinnosti nejsou zpravidla provázeny potřebnými financemi.
Starostům koukáme pod prsty a o ministry se hádáme. Ovšem hejtmani nejsou ani tak blízko, abychom je detailně sledovali, ale ani tak důležití, aby se kolem nich odehrávaly bouřlivé diskuse. To se teď může změnit – a je naším společným zájmem, aby tomu nebylo jen dočasně.
Až půjdete volit...
Až půjdeme k urnám, měli bychom dát zelenou těm, kteří jsou s to posunout kraje zase o kus dál. Nejde ale jen o manažerské nadání adeptů, důležitý je i ideový pravolevý rozměr, ze kterého vyplývá, do čeho by ta či ona krajská reprezentace přednostně investovala.
Vláda navíc potřebuje v hejtmanech partnery s patřičnou autoritou. Už proto by kraje neměly rezignovat na svoji pravomoc navrhovat zákony nebo vypisovat regionální referenda.
A pokud se ve Strakově akademii ocitne kabinet, který je potřebám běžných lidí z masa a kostí vzdálený, měly by jej krajské špičky pomáhat vracet zpátky do reality.
V neposlední řadě existuje naděje, že schopní a charismatičtí hejtmani posílí důvěru v politiky, ale i samotnou politiku coby nástroj správy věcí veřejných. Tato země to potřebuje jako sůl, a to nejen při povodních.
Autor je politický analytik
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
