Ondřej Konrád: Kdo koho poučuje aneb Dominik Duka v Nitře
V časech společného státu možná měli Češi sklon chovat se ke Slovákům jako k mladším bratrům, které je tu a tam třeba trochu vést. Postupem času, především díky zákonu o federaci platného od prvého ledna 1969, to ale mizelo a Slováci se cítili a chovali samostatně. Byť stále pod jednou střechou. Z níž se pak k českému překvapení po konci takřečeného socialistického tábora ihned počali drát ven.
Ještě tehdy měl možná tu a tam někdo dojem, že jde o počínání ne zcela dospělého sourozence. Ale věc dostala záhy prudkou dynamiku, nedala se zastavit a došlo k rozchodu, od něhož se přes naše východní hranice už jen díváme, jak to bývalým bratrům jde.
Čtěte také
Jednou lépe, podruhé méně, v zásadě podobně jako nám. I když jinak. A už dávno nemáme tendence Slovákům radit. Ani ostatně není jak a kde.
Což ovšem neznamená, že nemůže znít z české strany kritika některých slovenských politiků. Jako kupříkladu v 90. letech směrem k tehdejšímu slovenskému hegemonovi Vladimíru Mečiarovi.
A české vládní strany současnosti zase nechápou vstřícnost premiéra Fica k ruskému prezidentovi, i až nasupenost vůči ukrajinskému, Ficovy autoritářské tendence nebo jeho obdiv k čínskému režimu. A tak dále.
Čtěte také
Právě vztahy s ruským agresorem byly příčinou českého pozastavení společných rokování vlád. Vyjadřující nadstandardní vztahy, momentálně pošramocené. To kritizuje domácí opozice a dostane-li se na podzim k moci, hodlá to vrátit do starých kolejí. Ale ani ona nemůže vidět, a tedy pranýřovat, že by snad čeští koaliční politikové poučovali slovenské voliče.
Co vše měli přinést věrozvěstové
Čili to, o čem překvapivě hovořil v sobotu během projevu k věřícím na nitranské cyrilo-metodějské pouti Dominik Duka, emeritní pražský arcibiskup. Když přišel s „pokornou prosbou o odpuštění za ty pány, kteří mají pocit, že vás mohou poučovat o demokracii a svobodě“.
Čtěte také
Což si prostě vybájil, nic takového se neděje. Bylo by to také pošetilé a zcela jistě kontraproduktivní. Pomiňme pak také, že Duka do odkazu soluňských bratří vmíchal jak „vyrovnávání moci mezi Východem a Západem“, tak údajné poselství rovných práv muže a ženy, takže „není potřebné diskutovat o tom, kdo jich má víc či méně“.
I že Duka připomněl nitranské události roku 1933, čili v podstatě separatistickou manifestaci řízenou Andrejem Hlinkou. Což vše dohromady tvoří skoro obdivuhodný slepenec, který by se dal lehce označit nikoli jako poučování, ale přímé ovlivňování.
A povzbuzování části slovenského voličstva k pokračování na cestě, jíž ale přitom jiní Slováci jednoznačně odmítají a obávají se ji. A mimochodem se jich právě proto dost uchyluje do Čech. To ale emeritní arcibiskup zřejmě nevnímá.
Autor je komentátor Českého rozhlasu
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
