Karel Hvížďala: Jak poznáme lež?

Tato skutečnost každou debatu komplikuje a dovoluje šermovat i s pojmy jako je alternativní pravda, subjektivní pravda nebo dokonce tvrdit, že každý má svou pravdu.

Čtěte také

Karel Hvížďala: Jak rozeznat nová ohrožení demokracie

Tento pojmový zmatek nasazuje lžím mílové boty a přibližuje je starodávným mýtům, v nichž lidé čekali na nějakého boha nebo čaroděje, který je vysvobodí a vše za ně vyřeší. Do této kategorie spadají ti, co lidem slibují kde co, aniž jsou schopní doložit, jak to zařídí.

Podle toho lze bezpečně poznat lháře, který touží pouze po moci. Takový šaman nás nabádá, abychom se zřekli odpovědnosti a věřili jeho geniálním vlastnostem. Jakmile ale zjistí, že mu někteří lidé věří, zmocní se ho pýcha a chamtivost: soustředí se pouze na svůj byznys.

Převzít odpovědnost za sebe

Jedna z dalších nejuznávanějších definic lži pochází od Američana profesora Josepha Kupfera. Ten tvrdí, že lež je takovým druhem sdělení, o němž jsme přesvědčeni, že je klamné, se záměrem, aby našemu tvrzení druhá osoba uvěřila, že my, jako sdělovatel, tomu věříme.

Čtěte také

Karel Hvížďala: O nové negramotnosti a kultuře

Před takovou lží nám může pomoci intuice. Například, když někdo začne vykřikovat, že tři miliony domácností v Česku balancují na hraně chudoby a my víme, že je nás deset milionů, znamenalo by to, že skoro každý třetí občan by se měl nacházet v bídě. Taková chudoba by musela být nepřetržitě viditelná. Jde tedy o evidentní lež.

Učebnice někdy zase vymezují tři typy lží, podle toho, která strana při nich něco získává a která naopak ztrácí. Altruistické, tedy bílé lži pomáhají obelhávanému a škodí lháři. Při pareto lži, které se někdy říká růžová lež, obě strany dosahují zisku. A sobecké, tedy černě lži, pomáhají lháři a škodí obelhanému. Tato definice nám zase může pomoci rozeznat lež podle toho, jak si odpovíme na otázku: Komu vyslovené sdělení nejvíc poslouží?

Karel Hvížďala, komentátor|foto:Kateřina Cibulka, Český rozhlas

Zatímco člověk má obvykle zájem dozvědět se o sobě a o světě pravdu, masa, dav či různá hnutí fungují propojením pomocí fikcí a mýtů. Proto nejúčinnější způsob, jak se vyhnout všem druhům lží je v odvaze převzít odpovědnost za sebe a nedelegovat ji na někoho jiného.

V nevědomosti lidí je síla charizmatických šamanů. A ty zase poznáme podle toho, jak rozhořčeně reagují na ironii, která vždy zbavuje jistot, tedy i těch, které oni hlásají a o nichž vědí, že jsou lživé.

Proto platí, že teprve takové sdělení, které projde dialogem, získá oprávnění. Pravda žije jen v procesu neustálého ověřování významů, které musí být rychlejší než jejich zanikání.

Autor je publicista