Touha cestovat a být svobodný. Příběh tří maturantů z Jihlavy, kteří v létě 1989 utekli přes Jugoslávii na Západ (1. část)
Na konci července 1989, ani ne čtyři měsíce před tím, než se v Československu zhroutil komunismus, vyrazili tři maturanti z Jihlavy do tehdejší Jugoslávie. Byli čerstvě plnoletí a odjížděli s úmyslem emigrovat, dostat se do Itálie nebo do Rakouska, a odtud dál, nejspíš do Ameriky. V srpnu se jim podařilo překročit hraniční řeku Mura (německy Mur).
Ten útěk může z dnešního hlediska vypadat poněkud neuváženě: stálo to za to, tak krátce před pádem železné opony? Jenomže to je právě dnešní hledisko: v létě 1989 působil československý komunistický režim na běžného člověka podobně nehybně, jako – dejme tomu – o tři roky dřív. Státní bezpečnost (StB) evidovala v devětaosmdesátém 5,5 tisíce občanů, kteří emigrovali na Západ.
Příběhy 20. století jsme tentokrát rozdělili na dvě části, obě jsou věnovány kamarádům z Jihlavy, jejich motivacím, jejich cestě, která proběhla docela dramaticky, a taky jejich dalším osudům. V pořadu budou mluvit především Karel Bečvář a Vítězslav Vítkovič – ten třetí, Jan Huml (s nímž se nám zatím nepodařilo natočit rozhovor, žije v cizině), je přítomen skrz jejich vzpomínky.
Vítězslav Vítkovič: sny o Jižní Americe
Vítězslav Vítkovič (světoběžník, dnes provozovatel penzionu) se narodil 3. září 1970 v Jihlavě, kde také vyrůstal za tzv. normalizace, nedlouho po začátku vleklé sovětské okupace Československa. Má dvě mladší sestry, jeho matka pracovala jako účetní. Otec psal do místních novin Jiskra, byl členem KSČ, ale podle synova líčení z formálních důvodů, kvůli práci.
O režimu si prý Vítězslav Vítkovič od časů dospívání nedělal iluze. Vzpomíná, že rodiče poslouchali Svobodnou Evropu a Hlas Ameriky, že se o politice mluvilo otevřeně, ovšem se známým pravidlem: „Co se říká doma, o tom se mlčí venku.“ Současně si prý nedovedl představit jiný život, nic jiného než „normalizační“ Československo neznal. Jako dítě chodil do Pionýra, později se věnoval atletice, stejně jako jeho pozdější spoluuprchlíci Karel Bečvář a Jan Huml.
Jeho nechuť ke komunismu vyrůstala z každodenních srážek s tehdejší realitou. Ve škole si ho vybrali jako sportovně zdatného adepta ke studiu na vojenské škole, ale protože odmítl a nechtělo se mu ani na vojnu, nesměl za trest studovat v Jihlavě, musel na gymnázium do Velkého Meziříčí.
Jako student měl Vítězslav Vítkovič další zážitky: třeba s příslušníkem StB, který náhodně vyslechl jeho politický hovor s kamarády v hospodě, a pak je strašil nedozírnými následky, nebo když jako mladý člen Svazu ochránců přírody uklízel s dalšími mladými lidmi odpadky na přehradě, a poté jim bylo vytknuto, že jsou příliš aktivní, že příliš vyčnívají.
Vzpomíná si také, že začátkem ledna 1989 dostal spolu s několika spolužáky varování od ředitele školy, aby je ani nenapadlo účastnit se pražských demonstrací („Palachův týden“), protože jinak neodmaturují.
Nic z toho ale podle Vítkoviče nebylo hlavním důvodem k emigraci: „Prostě jsem chtěl cestovat a být svobodný. Může to znít pateticky, ale svoboda pro mě byla a je úplně všechno. Mým snem byla odjakživa Jižní Amerika a každému jsem říkal, že tam odjedu… Říkal jsem to v dětství a říkal jsem to později i na gymplu, říkal jsem to tak často, že už mi nikdo nevěřil… Tehdy to znělo podobně, jako kdybych chtěl letět na Měsíc.“
Karel Bečvář: dobrodružství a kamarádství
Karel Bečvář (dnes restaurátor varhan), s nímž se Vítězslav Vítkovič znal od dětství, přišel na svět 27. dubna 1971. Také žil v Jihlavě, má sestru, matka pracovala jako učitelka, otec stejného jména dělal sládka v pivovaru. Část jejich rodiny žila v cizině.
Karel Bečvář říká, že jako dítě v podstatě nevnímal, že žije v podivné, nesvobodné zemi. Zajímal ho sport a tropické květiny, chtěl studovat zemědělskou školu, ale protože neudělal zkoušky, nastoupil na učební obor s maturitou mechanik-seřizovač obráběcích strojů.
Karlův otec Karel Bečvář starší měl za sebou pozoruhodnou historii. I on se narodil v Jihlavě, v březnu 1931. Koncem války se s kamarádem vydal vstříc sovětské armádě a s vojáky se vrátil zpátky. O tři roky později, po komunistickém převratu, utekl se stejným kamarádem z Československa do Německa, a protože věřili, že bude válka mezi sovětským Východem a demokratickým Západem, nechali se naverbovat do francouzské cizinecké legie.
Byli však zklamáni z tamních poměrů, Karel Bečvář starší se vrátil do Jihlavy, a protože mezitím emigrovala jeho sestra, rozhodl se, že kvůli rodičům zůstane doma. Udal se na Státní bezpečnosti, nějakou dobu pak strávil ve vězení. Karel Bečvář starší už zemřel, ale poskytl Paměti národa rozhovor a před deseti lety si také povídal s dětmi v rámci projektu Příběhy naších sousedů – část jeho výpovědi v Příbězích uslyšíte.
Připadalo nám nemožné, že by otcova minulost nebyla pro syna inspirací. Karel Bečvář mladší říká, že nikoli: „U nás v rodině se o historii a politice vůbec nemluvilo. Podle mě to bylo tím, že otec měl svou zkušenost z mládí a chtěl nás ‚ochránit nevědomostí‘. U sestry se mu to asi tak docela nepodařilo, ale já jsem byl ‚tabula rasa‘… O své minulosti nám nic nevyprávěl… Je strašně těžké to hodnotit…“
A jak to bylo s útěkem za železnou oponu? „Nechtěli jsme tu být uzavřeni… Ale když řeknu, že to pro mě bylo velké prázdninové dobrodružství, tak to docela sedí. Honza Huml byl sečtělý, určitě přesně věděl, co dělá, Víťa Vítkovič určitě taky… Já jsem byl součástí party, která se netrhá.“
Do Jugoslávie odjeli koncem července 1989, rozhodnutí utéct na Západ, ale bez jasného plánu. Víc se dozvíte z Příběhů 20. století.
Čekalo je zatčení, plavání přes rozbouřenou řeku, při němž se Vít Vítkovič málem utopil, pobyt v uprchlickém táboře v rakouském Traiskirchenu. O tom budou příští Příběhy 23. srpna 2026.
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Přijměte pozvání na úsměvný doušek moudré člověčiny.
František Novotný, moderátor
Setkání s Karlem Čapkem
Literární fikce, pokus přiblížit literární nadsázkou spisovatele, filozofa, ale hlavně člověka Karla Čapka trochu jinou formou.
