Petr Fischer: Otevřená okna do ložnic politiků aneb Tvrdý návrat Turkovy minulosti

Čtěte také

Martin Fendrych: Turek se chlubí porušováním pravidel. Jako typický antisystémový politik

Případ se do voleb nevyřeší, Turek mluví o předvolební účelovosti, machistická skupina na sítích Turka brání nechutnými útoky na autorku článků, feministé a feministky předem odsuzují, násilník a misogyn do politiky nepatří. Motoristé, kterým padají preference, hrozí soudním protiútokem.

Objevuje se ale i obecnější otázka: Do jaké míry se intimita stává politikou? Pozdně moderní doba, charakterizovaná globální medializací všeho a všech, smazala rozdíl mezi soukromým a veřejným. Soukromí se mění ve veřejný majetek, dokonce ve zboží, které se prodává na sítích. 

Politici a lifestylová zábava

Zároveň je důležitou součástí veřejné sebe-stylizace, kterou politici usilují o pozornost. Politici se nabízením svého soukromí – baví se, fotí se s dětmi, při koupání v moři, při jízdě na lyžích, na motorce, nechávají nahlédnout do osobních zájmů, vyznávají lásku svým ženám a mužům – snaží předvádět jako běžní lidé. Přibližuje je to voličům, kteří díky pootevřeným dveřím domů cítí až familiární blízkost a spojení.

Čtěte také

Turek, Konečná a Klaus? Tajné služby podezřívají Írán a Rusko z hledání spojenců, tvrdí Slonková

I politika se dnes dělá jako lifestylová zábava, a tomu se podřizují forma i obsah medializace. Naladění, osobní blízkost, sympatie jsou důležitější než konkrétní program, dokonce je to jediný program, který se nabízí jako základ, na němž se dá postavit cokoliv.

Zároveň si politici vyhrazují právo na soukromí, zejména na to intimní. Jenže když si jednou otevřou dveře domů, logicky se nahlíží i do ložnic. Nejintimnější intimita vztahová či sexuální byla hranicí, za níž se nešlo. Bývala součástí sebestylizace politiků a političek, téměř výhradně jako láska s atributy oddanosti, citu a jisté úcty.

V Česku vše změnila kauza premiéra Nečase (ODS), který však do veřejného prostoru jistě nechtěně namaloval obraz oběti lásky a dominantní ženy, která ovládala premiéra i jeho kancelář. Intimní zprávy z jejich vztahu pak sloužily jako důkazy zmanipulování premiéra, který nakonec vše vzal na sebe a zůstal jediným odsouzeným. Bylo to takové české „Me Too“ naruby.

Intimita se stala politikou

Případ Turek patří do odlišné kategorie, je to jiný pohled do ložnice. Dokonce jiný než případ Dominika Feriho, který dostal tři roky za znásilňování a sexuální násilí i při využití mocenského tlaku své veřejné pozice.

Čtěte také

Ondřej Konrád: Turek jde do toho

Lídr Motoristů měl – stále je třeba zdůrazňovat údajně – používat násilí v dlouhodobém intimním partnerském vztahu, do něhož se nahlíží zvenku skoro vždy těžko, jakmile principiálně platí, že násilí je hnusné vždy.

Kauzu typu „Me Too“ z něj udělala až Turkova snaha o dobývání mocenských postů a vlivu. Intimita se tak stala politikou, a to i v širším smyslu: I když Turek, dnes politik, nebude obviněn, jeho údajné násilné chování vůči ženě je veřejně souzeno už dnes.

Přesně dle mediálně vytvořené poučky, že v politice platí presumpce viny a tím, kdo má vyvracet nařčení či obvinění, je politik sám. To vše se děje v rámci širšího boje za emancipaci obětí do velké míry stále společensky tolerovaného sexuálního násilí.

Petr Fischer|foto:Karolína Němcová, Český rozhlas

Politika je rizikové pole morálního soudu, který není nikdy zcela spravedlivý. Je to prostor plný pastí, v němž se i dávná minulost lehce promění v přítomný neodvalitelný balvan, který dopadne tvrdě jako boží soud, i když vše nakonec třeba v lidském světě spadne pod policejní či soudní stůl.

Autor je komentátor časopisu Euro