Alena Scheinostová: Řízek z koncentráku
Před několika týdny se po desetiletích dlouhého zápasu konečně otevřel důstojný památník na místě někdejšího koncentračního tábora v Letech u Písku. Ano, toho koncentračního tábora pro české Romy a Sinty, o kterém jsme si vyslechli z úst vysoce postavených osob, že vlastně neexistoval, že se tam lidé zlovolně nemyli, a kdo nepracoval, šup a byl tam.
Toho tábora, kde jenom doložených obětí na životech je 335, většinou docela malých dětí, z nichž některé během svého kratičkého života nic jiného než lágr ze světa neviděly.
Čtěte také
Celou debatu, jestli má stát v Letech raději velkokapacitní prasečák z normalizačních dob, nebo památník dějů jen o tři dekády starších, jako by předznamenal název monografie Markuse Papeho, německého novináře, o letském lágru, který je zase citací jednoho z přeživších: „A nikdo vám nebude věřit.“
Ačkoli první odborné studie o existenci tábora a surových poměrech v něm přinesl už v 70. letech historik Ctibor Nečas, a s polistopadovým rozvojem svého kulturního sebeuvědomění o tématu začali mluvit a psát také romští intelektuálové, širší veřejnost nevěřila.
On tam opravdu někdo zemřel?
Ono to tam skutečně bylo? Šlo by shrnout první vlnu pochyb. On tam opravdu někdo umřel, rezonovala ta druhá.
A vážně to tam bylo tak hrozné? Pochybovali lidé, povzbuzovaní navíc politiky, kteří se vezli na vlně latentního rasismu – navzdory tomu, že nejpozději od konce 90. let vycházely už i knižně vzpomínky a svědectví přeživších a jejich příbuzných a také výpovědi z procesů, které se hned po válce alespoň pokusil vést československý stát proti nejbrutálnějším dozorcům a velitelům.
A samozřejmě tu je i podoba nevíry, která zraňuje asi nejvíce: „Vždyť to byli jenom cikáni. Cikáni lžou. Však si je vemte do obýváku.“
Čtěte také
Pochybnosti zazněly. S nimi i invektivy. Padly rozsudky, padly argumenty. Snášela se fakta, počítaly se výnosy, odečítaly se ztráty. Pro to všechno se ovšem jaksi vytratil ten nejzákladnější předpoklad: Řízeček z prasete, které si rochnilo na lidských hrobech, je prostě námět na horor. Vepřinec na místě utrpení a zkázy je ze své podstaty výjev hodný Hieronyma Bosche.
Můj obdiv mají pozůstalí, intelektuálové, aktivisté i ta hrstka slušných politiků, kteří po tři dekády dokázali vést tuto vyčerpávající debatu střízlivě a důstojně a dokormidlovat ji ke zdárnému konci.
Výkrmna šla k zemi, památník stojí – či spíš se rozkládá, protože jeho ústřední část, zpevněný okruh se jmény mrtvých, koresponduje s prázdnem po tisících českých Romů zavražděných za holokaustu víc než sebekrásnější muzejní budova. Jeďme se podívat.
Ne abychom nutně poslouchali líčení krutostí, kterých jsme od protektorátních dob dopustili už zase o mnoho víc, nebo abychom jenom plakali nad oběťmi. To místo je varování: Co všechno jsme tu nechali projít, a co nám přitom mělo pořádně vadit. Není to příběh o Romech. Je o nás.
Autorka je redaktorka Katolického týdeníku
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
