Alena Scheinostová: O hodném netopýrovi
Není toho příliš, co může jednoho na současné covidové situaci těšit – všechny ty plnící se nemocnice, zakázaná potěšení, nepříjemné příznaky a občanské nepokoje. Přece však může být malou útěchou, že se náš kolikrát oprávněný hněv a rozmrzelost přenesly na vlády, úřady a neočkované, případně očkované – a že už vinu nesvalujeme na chudáka netopýra.
Tenhle podivuhodný tvor to totiž s námi lidmi nemá vůbec snadné. I kdyby se jednou přece jen prokázalo, že se s námi o koronavir nepodělil on, ale jakýsi poťouchlý lidský konstruktér z utajené laboratoře, vidíme toho na něm ažaž.
Zamotá prý se do vlasů, děsí se jedni – především ti, co ještě nějaké vlasy mají. Prokouše se zdí a nastěhuje se nám do bytu, lekají se druzí, zvlášť majitelé domů, kde tihle létající savci hledají na půdě skrýš.
A čemu teprve věřili předkové, než všeobecné vzdělání alespoň trochu potlačilo pověrčivost – či jí, lépe řečeno, vtisklo modernější a sofistikovanější tvář?!
Především byl pro ně netopýr vyslancem pekel, či přímo ďáblovým vtělením. Ten ubohý letoun měl lidem vysávat krev, ba dokonce mozky, působit zavšivení a zatemňovat mysl. Anebo naopak před démony chránil, když jste ho lapili, párkrát s ním obešli dům a pak ho přibili na vrata, nejlépe hlavou dolů.
Příbuzný ježek
Či zase jeho křídlo, hlava, srdce, usušené a rozemleté na prášek, vyháněly nemoci, odpuzovaly zlé duchy a odkláněly letící střely. A kapka netopýří krve? To se snad ani neptejte.
Zda to byla jen touha nesčetných generací být zdravý, potentní a chráněný před zlými silami, co našim netopýrům přineslo riziko vyhynutí, nebudu jako neodborník soudit.
Spíš podezírám úbytek míst pro hnízdění a celkový stav přírody. Jisté však je, že jsou dnes chráněné všechny druhy, které u nás žijí – od netopýra velkého přes netopýra ušatého, večerního, vousatého, řasnatého až třeba po netopýra pestrého.
A existují spolky, které je nejen všechny dovedou vyjmenovat, rozpoznat a popsat, ale také se rádi o poznatky dělí – například formou netopýřích přednášek a exkurzí, včetně každoroční Mezinárodní netopýří noci s návštěvou v jejich zimovištích.
Je to svět zcela fascinující. Tušili jste třeba, že všichni netopýři vidí, i když jen špatně a černobíle? Že dokážou pozastavit březost a mládě donosit, až když se okolní podmínky dostatečně zlepší? Že nemohou chodit, protože mají příliš tenké kosti? A že jejich nejbližšími příbuznými nejsou čerti ani upíři, ale ježci?
Nebuďme tedy na netopýry zlí. Neviňme je z pandemie, ani jim nezáviďme zimní spánek, kterého si právě nyní na rozdíl od nás mohou užívat.
Nechme je v klidu a bezpečí přezimovat a těšme se, že na jaře zase vyletí a spolu s nimi i všecko temné, zavirované a ošklivé, co nás možná přes tuhle zimu zase čeká.
Autorka je redaktorka Katolického týdeníku
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
