Iva Pekárková: Jsou v Londýně otroci?

Čekali tam na mě dva Bangladéšani – chlapík ve středním věku a adolescentní kluk.

Kluk seděl vzadu. Nemluvil, netvářil se. Jen se na všechno díval obrovskýma, černýma a zdálo se, že nevěřícnýma očima.

Čtěte také

Iva Pekárková: I roboti jsou přece lidi

Vyšlo najevo, že muž kluka jednou ráno našel stát před mešitou, a jak mu velela jeho víra, vzal ho k sobě domů, aby se o něj postaral.

Kluk byl z Bangladéše, ale znal jen hindi a pár slov anglicky. Když mu bylo deset, prodali ho rodiče do otroctví a pašeráci lidí ho nějak dostali do Londýna.

V Londýně sloužil v rodině hinduistů. Dali mu najíst a moc ho nebili, ale nepouštěli ho ven. Čtyři roky strávil v jejich domě – a pak už ho nepotřebovali. Dovezli ho k mešitě a nechali ho tam. Byl přece z Bangladéše a ten je muslimský.

Když se s klukem konečně jakžtakž domluvil, dovezl ho chlapík na imigrační. Co jiného si s ním měl počít?

A tam se stalo něco neuvěřitelného. Úředník ho vyslechl, podíval se na kluka a řekl, že nejlepší bude, když si ho odveze zas domů. A tak to chlapík udělal.

Oficiálně nejsou otroci…

Mnozí z lidí, kterým jsem tenhle příběh vyprávěla, mi nevěří. Nevěří, že úředník neudělal nic, když by měl kluka, teď čtrnáctiletého, předat sociálce, případně vymyslet, jak a kam přesně ho deportovat.

Čtěte také

Novodobé otroctví? Migranti kvůli přechodu hranic dělali v Česku kebab, gang inkasoval miliony

Ale je to tak. Úředník se rozhodl, že si zároveň ušetří práci a dá malému otrokovi šanci začít nový, svobodnější život v Anglii.

Řada otroků takové štěstí nemá. Některé Británie deportuje, přestože by se o ně měla postarat. O jiné se sice postará, ale kvalitu života jim nezlepší. Jen malé procento otroků se dočká skutečné záchrany a osvobození.

O mnohých – jejich počet můžeme jen odhadovat – se nikdy nikdo nedozví. Stráví celý život v pokojíku, kam jim pasák vodí kunčofty. Anebo vzadu v restauraci, kde myjí nádobí, uklízejí a přespávají na rohoži pod dřezem.

Lidí, které britské úřady uznaly za „možné oběti otrokářství“, bylo v minulém roce 19 125, nejvyšší počet od roku 2009, kdy se tahle čísla začala monitorovat.

Iva Pekárková|foto:Kateřina Janoušková

Abyste byli oficiálně uznáni za oběť novodobého otrokářství, musí se prokázat, že jste byli násilím nebo výhrůžkami přinuceni vykonávat nějakou činnost, případně že vás někdo proti vaší vůli propašoval do země.

Lidí, kteří oficiálně otroci nejsou, ale žijí v podobných podmínkách, je mnohem víc. Mnozí pracují 12 nebo víc hodin denně za zanedbatelný plat a žijí v extrémním prekariátu. Leckterý ilegální přistěhovalec volí raději takový život, než by se vrátil do vlasti.

Autorka je spisovatelka, žije v Londýně