„Pogodi!“ Prosil na ulici hladem umírající Rus, kterému jiný stahoval boty. Takové má vzpomínky na dětství veteránka Ivanová
Rodina zámečníka Koutného z České Třebové odjela ve 30. letech minulého století do Sovětského svazu. Manželé hledali v této zemi životní štěstí. Zažili bídu, jakou si do té doby neuměli představit. Hladomor. Jejich šestiletá dcera Božena si v Moskvě zapamatovala první ruské slovo, naučila se ho od umírajícího na ulici – těsně před smrtí stále dokola opakoval slovo „pogodi“. Jiný člověk mu totiž stahoval boty, slovo „pogodi“ znamená počkej.
Vzpomínka paní Boženy Ivanové zdokumentovali lidé z neziskové organizace Post Bellum. Příběhy ukládají do sbírky Paměť národa, třetí největší oral-history sbírky na světě. Paměť národa vzniká díky darům lidí z Klubu přátel Paměti národa. Přijměte jejich pozvání i Vy. Zde. Děkujeme.
Božena Ivanová, rozená Koutná, se narodila roku 1927. Její rodiče, Marie a Antonín Koutní, utekli v roce 1931 na falešné pasy jako Fialovi do Sovětského svazu: „Tatínek byl člen národně-socialistické strany. Ve 20. letech byl několikrát v Rusku a viděl, že je tam práce, ne jako v Československu. Vykládal o tom pak různě po schůzích a hrozilo mu vězení za pobuřování. Tak raději odjel na cizí pas do Ruska za prací. Nějaký zedník tam měl jet taky, tak dal tatínkovi pas. A prošlo jim to. Jeho paní byla dokonce mamince podobná,“ vypráví Božena Ivanová, která zůstala u své babičky v České Třebové.
Čtěte také
O dva roky později babička Koutná přivezla vnučku za rodiči do Moskvy: „Pamatuji si, jak jsme šly s maminkou pro petrolej, protože se vařilo na petrolejkách. U plotu ležel člověk a druhý stál nad ním a stahoval mu z nohou holínky. Ten ležící mu říkal: ‚Pogodi, pogodi‘ (počkej, počkej). To bylo první ruské slovo, které jsem si zapamatovala. Když jsme šly zpátky, už byl ten muž mrtvý. A byl bez holínek,“ popisuje začátky v Rusku paní Božena.
Její tatínek se vyšvihl – byl považován za západního inženýra, svěřili mu místo mistra v ukrajinské továrně v Luhansku, kam se rodina přestěhovala. Pár let před tím Ukrajinu zdecimoval hladomor.
Hladomor na Ukrajině vypuknul v důsledku komunistické kolektivizace, rychlé industrializace, zabavování úrody, zavírání sedláků do gulagů. Stalin používal obilí jako platidlo v zahraničním obchodu. Mezi lety 1932 -1933 zahynulo asi 3-5 milionů Ukrajinců. Mnozí historici se domnívají, že šlo o stalinskou genocidu ukrajinského národa.
Božena vzpomíná na kamarádku, která jí vyprávěla něco příšerného. Zoufalí lidé umírající pomalu v bolestech hlady se dopouštěli nepředstavitelných zvěrstev: „Vypravovala mi, že s rodiči chodila od vesnice k vesnici a vyměňovali si mrtvoly. Protože nikdo nechtěl sníst svého příbuzného nebo souseda,“ popisuje Božena Ivanová pro Paměť národa.
Za týden z továrny vyjížděly tanky
Antonín Koutný, vyučený soustružník a zámečník, pracoval ve zbrojovce u Moskvy. Uměl německy, vyznal se ve strojích, proto si ho považovali. Přemístili ho do Luhanska na Ukrajině do továrny Felixe Dzeržinského, kde se vyráběly lokomotivy.
O odborníku Antonínu Fialovi-Koutném se zmiňuje i závodní brožura z roku 1935. Po napadení Sovětského svazu nacistickým Německem v červnu 1941 se továrna během pár dní proměnila v montovnu tanků T-34:
„Po vypuknutí války tatínek nepřišel týden domů a za týden ze závodu vyjížděly tanky. Ze dne na den se výroba přeorientovala na vojenskou. Zažili jsme velké německé nálety na Luhansk. Závod byl obklíčený protivzdušnými děly, takže byl chráněn. Němci ale bomby místo toho naházeli na město, takže bylo celé zničeno. Nevěděli jsme dne ani hodiny. Fronta byla 20 kilometrů před Luhanskem,“ vypráví pro Paměť národa v roce 2019 Božena Ivanová, která ukrajinské město Luhansk vyslovuje rusky, tak jak byla v dětství zvyklá.
Viděla stovky zavražděných civilistů na bazaru, jen štěstím neležela mezi nimi
V Luhansku přestala existovat veškerá kultura – nepromítala kina, nehrála divadla, zavřené galerie, žádné koncerty, v obchodech se nedalo skoro nic koupit. Jediným povyražením se pro obyvatele stal bazar – ohromný trh, který dával každou sobotu lidem příležitost k obchodu a společenskému setkání.
Lidé prodávali nejrůznější věci – od jídla až po děravé hrnce, boty bez podpatku, rezavé zámky bez klíčů či záplatované prostěradlo. Božena chodila každou sobotu na bazar, kde se prodávaly květiny, například obarvené kavyly – ozdobné trávy, které rostly na stepi za Luhanskem. Ty sbíraly děti, aby si přivydělaly.
Ve stepi také žili jedovatí pavouci, které chodily některé děti lovit, protože se dali výhodně zpeněžit v lékárně, kde z něj vyráběli sérum. Božena Ivanová vzpomíná na příhodu, jak jí pavouk zachránil život. Přes přísný zákaz rodičů se jednou v sobotu vydala s kamarádem na lov tohoto pavouka.
Náhle začaly sirény houkat nálet: „Ten den vystříleli bazar. Přiletěly tři německé stíhačky. Na náměstí nebylo kam utéct a schovat se. A oni stříleli a stříleli! Náměstí bylo plné mrtvých. Když jsme se vraceli z lékárny, kde jsme prodali pavouky, viděli jsme tisíce zastřelených lidí a potoky krve,“ popisuje hrůzu Božena Ivanová, která zatím došla domů.
Marně vyhlížela rodiče, ráno jim lhala, že jde na bazar, místo toho lovila pavouky. Rodiče dlouho nešli, protože hledali svou dceru na bazaru mezi mrtvými: „Když konečně přišli domů, tatínek si ke mně přisedl a začal brečet. Poprvé a naposledy jsem viděla tatínka brečet. Byl rád, že žiju,“ vypráví Božena Ivanová.
Ženy si našetřily na jízdenku a jely za mužem do války
Později někdy v roce 1942 se její tatínek dozvěděl z novin a rádia, že se v Buzuluku zakládá československá vojenská jednotka: „Tatínek neváhal. Přerušil práci a jel do Buzuluku. V srpnu 1942, když jsme s maminou konečně našetřily na cestu, jely jsme za ním. V patnácti letech jsem vstoupila do armády jako elév. Ještě jsem si dodělávala 8. třídu, takže jsem chodila v Buzuluku do školy,“ popisuje Ivanová své vojenské začátky v šestnácti letech. Maminka v Buzuluku pracovala jako kuchařka v důstojnické jídelně, otec sloužil u kulometné roty.
Sedmnáctiletá Božena Ivanová se stala příslušnicí 1. československého armádního sboru 4. ledna 1944. Velitelé ji zařadili ke spojařům u 2. paradesantní brigády. Brigáda byla doplněna dobrovolníky z Podkarpatské Rusi a volyňskými Čechy. Mnozí z nich prošli sovětskými gulagy:
„Přijížděli z lágrů jako kostlivci. Lezli po čtyřech z vagonů, ale měli dobrý kořínek. Dostali větší porci chleba a brambor a za chvíli z nich byli zdatní vojáci. Velitel Svoboda jim řekl: ‚Naše jednotka je teď náš stát a my už jsme doma.‘ Všichni jsme byli nadšení, protože jsme se těšili domů. Každý z Čechů, i když se v Rusku narodil, měl kořeny v Čechách a cítil to,“ popisuje Božena Ivanová, která od ledna do dubna 1944 prošla v Jefremově paradesantním výcvikem.
Kamarádka Vlasta zlomila nos četaři, co si z dívek dělal pitomou legraci
Brigádu tvořilo asi 2500 vojáků. Její rota měla asi 150 mužů, z toho jen tři dívky – kromě Boženy ještě Vlasta Kadaňková a Ludmila Studničková.
Jako ženy si užily své, protože prý hlavně Slováci nechtěli ženy v armádě: „Šly jsme třeba po chodbě, nesly jsme si esšálky s večeří a kluci slovenský nám podtrhli nohy, takže jsme spadly a byly bez večeře. Víte, co to je – být bez večeře, když máte pořád hlad? Šílený hlad! My jsme se pokaždé na jídlo tak těšily, protože kolikrát jsme nemohly hlady spát. Jednou nám četař říkal, ať jdeme my tři k němu. Postavil nás do uličky a každé nám dal provázek do ruky a sto padesát kluků začalo zpívat: ‚Pásol Jano tri voly u hája...‘ To byla potupa! Vlasta přišla k četaři a chtěla mu dát pěstí do tváře. Jenže jí ruka sjela a zlámala mu nos. No, nedaly jsme se!“ vypráví Božena Ivanová.
Božena Ivanová s maminkou prošla takřka celou anabází východní fonty v týlových službách a došly spolu až do Kroměříže, kde se ženy odpojily a vydaly se za babičkou do České Třebové.
Do přímých bojů na Dukle Božena Ivanová nezasáhla, přesto v ní zůstaly nesmazatelné stopy války: „Němec se nevzdával, všude tekla krev, byli urputní, zabíjeli, vraždili. Byla to zvláštní generace, kterou Hitler úplně zblbnul a zfanatizoval. Od té doby, když se řekne Němec, nemohu ze sebe dostat to, co jsem zažila. Viděla jsem hrozná zvěrstva,“ vysvětluje paní Božena Ivanová, která sloužila převážně jako písařka a česko-ruská překladatelka.
Krásná dívka mezi samými zamilovanými muži
Božena Ivanová vypráví pro Paměť národa i o láskách. Vojáci se zamilovávali, usilovali o tělesné potěšení. Ona prý byla mladičká a nápadníky striktně odmítala.
Ale její starší kamarádky se vdávaly, chodily s vojáky: „Měly známosti, ale ne s vojáčkem, s důstojníkem! Důstojník si to mohl dovolit. Důstojník měl soukromí, byt, tedy postel v pokoji. A měl větší příděl jídla, tak některé nalákal na kus chleba. Holky bývaly v jiném stavu. Obyčejný vojáček si holku nemohl vzít, kde? Vždyť spali třeba po sto padesáti na jednom pokoji,“ popisuje Božena, o kterou prý měla maminka větší strach než ona sama.
Od tatínka dostala pár facek za tancování do noci
Otec svoji jedinou dceru Boženku miloval, ale vychovával ji přísně. Paní Božena vzpomíná, že od něj dostala třikrát bolestivý výprask: v devíti letech, když se snažila utišit malé dítě, které neustále brečelo a dala mu do pusy prst namočený v pálivé hořčici. Podruhé, když dala dětem na pískovišti na hraní malé žabky, které nachytala v rybníčku, a děti to vylekalo.
A potřetí, to už jí táhlo na sedmnáct let: „Já jsem moc ráda tancovala, ale nesměla jsem. Tatínek mi nařídil, že budu v devět hodin v kasárnách! Když jsem šla v neděli tancovat a v osm začínali, to jsem toho moc nestihla. Jednou jsem si přidala taneček a zrovna přišel tatínek na kontrolu! Já otevřela dveře, tatínek už seděl na mém pelechu. Říkám mu: ‚Tatínku, promiň, já jsem to přetáhla.‘ A on mi řekl: ‚A teď přetáhnu já tebe.‘ Dostala jsem takovou facku, až mi v očích zajiskřilo. S tatínkem nebyla legrace, tam platilo slovo. Ale nelituju toho. Kdoví, možná jsem lecčemu předešla,“ usmívá se Božena, která se na konci války zamilovala do pilota leteckého pluku Pavla Ivana, se kterým začala chodit v osmnácti. Měli na sebe jen dva měsíce a viděli se sporadicky v polské Przemysli. Její budoucí muž ji musel hledat.
Její budoucí manžel prosil tatínka o adresu dcery
Její tatínek Antonín Koutný po válce sloužil ještě rok v armádě. Letec Ivan se musel doptávat, kde slouží Koutný. Na velitelství ve Kbelích ho vyhledal a k velkému překvapení tatínka prosil o Boženinu adresu, kterou nakonec dostal. Za svojí dívkou přijel do České Třebové. V říjnu 1945 se Božena za Pavla provdala.
Narodili se jim dva synové, které vychovala, jak říká, v podstatě sama, protože manžel stále sloužil. „Když jsem se vdala, měli jsme se s manželem rádi, i když jsme spolu byli málo. Každou volnou chvilku, když přijel domů, věnoval dětem. Zažívali jsme přírodu, les, hory na lyžích, bylo nám spolu dobře,“ vypráví Božena Ivanová, která zůstala v domácnosti.
Rodina se stěhovala podle toho, kam byl její manžel převelen – Plzeň, Pardubice, Prostějov, Piešťany, Žatec: „Tatínek mi dal úžasný svatební dar – čtyři krásné lehké bedny. Byl to dar k nezaplacení, protože někdy jsme se opravdu každý rok stěhovali.“ V roce 1963 se usadili v České Třebové, kde Božena pracovala jako úřednice v zásobovacím skladu železnic a v roce 1979 odešla do důchodu. Manžel zemřel v roce 2006, šťastně spolu prožili 64 let.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
