V Číně dnes převládá materiální rozměr, všichni chtějí vydělat hromadu peněz a až pak se vdávat nebo ženit, popisuje překladatelka Martincová

Sama se do Číny a Tibetu dostala jako studentka vysoké školy, která tam učila angličtinu. Češi ale podle ní mají o této zemi plno předsudků.

Čtěte také

Důvěra občanů ve stát usnadňuje boj s pandemií: Američané vládě nevěří, Číňané ano

„Ta země je strašně složitá. Vnímá to tak i sám Jü Chua. Je to země rozmanitá a on se jí snaží popsat tak, aby to bylo stručné a co nejvíc jednoduché. Takže napsal sbírku deseti esejí, ve kterých shrnuje Čínu do deseti slov.“

Píše o politice, o společnosti, o ekonomice, ale také o osobních zkušenostech. Názvy některých esejí jsou Lid, Vůdce, Revoluce. „Jü Chua ale taky vidí, že v době, kdy vyrůstal, tak lid a vůdce pro něj znamenalo něco jiného než dnes. Lid je podle něj už vyprázdněný pojem. Když byl ale dítě, bylo to něco silného. A vůdce byl pro všechny opravdu Mao Ce-tung,“ popisuje.

Martincová se v Číně setkala hlavně se svými vrstevníky a pak se studenty, takže nechce zevšeobecňovat. „Na druhou stranu – materiální rozměr společnosti je tam velmi důležitý. Je to to, za čím jdou. Vybavím si spoustu svých přátel, který říkají: nejdřív musíme dodělat vysokou školu, potom vydělat hromadu peněz, pak koupit byt, auto a až potom se budeme vdávat a ženit,“ vzpomíná.

Zuby se trhají na ulici

Jü Chua je ročník 1960, původně zubař, který jeden čas chodil po provincii a očkoval lidi.

Čtěte také

Čína se bojí, že Hongkong nakazí demokracií celou zemi, hodnotí kroky Pekingu sinoložka Lomová

„Jeho generace takto dopadla. Když vyrůstal, probíhala kulturní revoluce, školy byly zavřené, takže děti a mladí neměli žádné vzdělání. Dnes chybí celá jedna generace s vyšším odborným nebo vysokoškolským vzděláním. Takže když řeknete, že byl zubařem, tak vlastně byl jen učněm. U učitele, který trhal zuby. Ten mu to dvakrát ukázal a pak měl už trhat sám.“

Překladatelka Martincová by se i dnes bála jít v Číně k zubaři. „Opravdu tam vidíte, jak někdo na ulici trhá lidem zuby.“

Politika jednoho dítěte

Číňané pak považují svou rodinu za to nejdůležitější. „Životy lidí kolem mne se vždy nejvíc týkaly, toho co zažívají doma. Jaký mají vztahy s rodiči, s dětmi, se sourozenci, pokud tedy nějaké měli. Většina mých vrstevníků žádné neměla hlavně kvůli politice jednoho dítěte.“ Dnes sice už vláda nepřikazuje pouze jedno dítě, stále je to ale neformální.

Čtěte také

V Číně chybí 40 milionů žen. Politika jednoho dítěte ale přinesla zemi ekonomický vzestup

„Je to už dobrovolné. Lidé kolem čtyřiceti let mají většinou jedno dítě, zdá se mi, že většinou chlapečky. Takže se to tak nějak čínské vládě podařilo přetavit v něco, co je dobrovolné,“ myslí si. A přidává příběh „tety“ Wangové.

„Jednu dobu jsem učila na univerzitě v jižní Číně, kde byla na vrátnici paní, které jsme říkali teta Wangová. Byla to profesorka matematiky, která tam byla za trest, protože měla o několik víc dětí, než mít mohla,“ uzavírá překladatelka.

Petra Martincová

Absolventka oborů čínská a anglická filologie Filozofické fakulty Palackého univerzity a oboru pedagogika. Několik let učila na školách na Tchaj-wanu, v provincii Ťiang-si a v Tibetu. Nyní žije v Praze a zabývá se pedagogickou a publicistickou činností. Překládá z čínštiny a angličtiny.

Celý rozhovor, který vedl Petr Vizina, najdete v audiozáznamu.