V 90. letech jsme tady měli jakýsi bankovní socialismus. Byl to experiment, který překvapivě neskončil fiaskem, myslí si ekonom Kovanda

V polovině 90. let se objevil termín, který kritizoval roli bank a státního bankovního sektoru: bankovní socialismus. V čem spočíval, jaké byly jeho důsledky? A jak je po desetiletích hodnotí ekonom Lukáš Kovanda?

Účinkuje: ekonom Lukáš Kovanda
Připravila: Ivana Chmel Denčevová
Režie: Michal Bureš

Ekonomická transformace, jedno ze stěžejních hesel společensko-politických sil, navazovala na změny ve společnosti po listopadu 1989.

Čtěte také

Obsah tohoto hesla charakterizovaly pojmy: privatizace, liberalizace cen a trhu, převedení ekonomiky od centrálního plánování nebo restituce. Zdánlivě jednoduché, ovšem obsah a vlastní uvedení do života těchto pojmů sebou neslo řadu změn, úkolů, zadání, leckdy takřka neřešitelných, úspěchů i neúspěchů. 

V textu Letní přemítání (ze srpna 1991) prezident Václav Havel napsal: „Jedinou cestou k hospodářské záchraně této země, jejímu postupnému vzpamatování a posléze skutečnému hospodářskému rozvoji, je možná co nejrychlejší obnova tržní ekonomiky (…).“

Československo zaostávalo

V jaké situaci tehdejší Československo bylo, vysvětluje host pořadu Jak to bylo doopravdy ekonom Lukáš Kovanda.

Čtěte také

„Československo před listopadem 1989 stále viditelněji zaostávalo. Musíme si říci, že se rozpadl trh – byť nevýkonný – v rámci RVHP, v rámci socialistického bloku.  Ale přece jen část produkce jsme na tento trh směřovali, takže nám nějakou dobu trvalo, než jsme pronikli do trhů nových, konkurenceschopných. Obchod byl do té doby v tomto smyslu omezený, stejně tak i kapitál, který chyběl.“

Trh, respektive volný trh, byl cílem, který se objevil už v prohlášení Občanského fóra z 26. listopadu 1989 pod názvem Co chceme. Autory byli Daniel Kroupa a Václav Klaus, který se stal symbolem nejen ekonomických, ale také politických změn v dalších letech. Bezpochyby měl erudici, schopnost i politickou sílu k prosazování změn. Otázkou zůstává, ve kterých konkrétních otázkách převažoval pohled politický, s ohledem na přízeň možných voličů, a kdy ryze ekonomický.

Chtěli jsme být první

Klíčovým problémem bylo státní vlastnictví takřka všeho, co v Československu bylo, tvrdí Kovanda: „Státní a družstevní vlastnictví je méně efektivní než vlastnictví soukromé. Vlastník neanonymní chce, aby bylo s majetkem nakládáno hospodárně a efektivně. A právě státní vlastnictví bylo nevýkonné. Byli jsme tzv. papežtější než papež v postátnění ekonomiky. Pak jsme se vydali cestou od zdi ke zdi. Stali jsme se nositeli co největšího trhu. Je to možná součást naší mentality, která nám velí, být velmi vzorní. Nejprve v tom socialistickém a pak, s vědomím doporučení liberálních světových institucí, jsme si toto vzali jako své dílo: být co nejlepšími.“

Čtěte také

Bylo to v roce 1996, kdy tehdejší předseda jedné z koaličních stran – Občanské demokratické aliance – Jan Kalvoda pronesl kritická slova, která shrnul do pojmu bankovní socialismus.

Připomeňme, že samo slovo socialismus v sobě obsahovalo negativní konotaci. Banky byly těmi, které neměly svého vlastníka, takže jejich privatizace musela přijít, ale až o několik let později. Hlavami bank se ale stali politiky jmenovaní lidé. V rámci privatizace, kdy se častokrát upřednostňovala pověstná „česká cesta“, chyběli nejen vhodní vlastníci, manažeři, ale i znalost řízení nebo peníze.

Kostlivci v sejfech

A nejen to, jak připomněl jeden z představitelů ekonomické transformace Tomáš Ježek: „V případě, že by banky byly privatizovány, mnozí z kostlivců ukrytých v jejich nedobytných sejfech, by rázem vypadlo na světlo boží. Zřetelněji by se projevil lesk i bída české cesty privatizace. Klaus vedl soustavný boj s centrální bankou o míru přísnosti její peněžní politiky. V normálně fungujícím systému by byl přístup k úvěrům mnohem obtížnější.“  

Tomáš Ježek, jeden z architektů kupónové privatizace

Nejen vnitřní ztráty bank, ale také to, komu banky poskytovaly úvěry. O řadě z nich bylo dopředu jasné, že budou dalšími kostlivci. Václav Klaus v rozhovoru pro Lidové noviny v roce 2009 konstatoval: „Banky jistě dělaly chyby, ale asi tak velké jako americké banky v době finanční krize vrcholící roku 2009. Nikdo nikdy nikoho nenutil poskytovat úvěry.“

Oč tedy šlo v onom bankovním socialismu? Lukáš Kovanda vysvětluje: „Šlo skutečně o provázanost státu s bankovním sektorem, která byla často motivována politicky než ekonomicky. Banky neměly svého vlastníka, zůstávaly provázané s celou ekonomikou a byly obavy, že dojde k otřesu, který by pak mohl být otřesem i politickým.“ 

Banky čistil tehdejší premiér Zeman

A tak bychom mohli rozebírat fungování tehdejší České spořitelny, Komerční banky, které symbolizovaly ono personální propojení s managementy polostátních firem, kauzu krachující Agrobanky, vznik Konsolidační banky, kam se odkládaly „úvěry kostlivců“.

Čtěte také

Změna nastala až po volbách 1998, ve kterých zvítězila sociální demokracie v čele s Milošem Zemanem. Jeho menšinová vláda, která existovala díky podpoře ODS v rámci opoziční smlouvy, se stala vládou privatizace bankovního sektoru. Očištěné banky, které získali zahraniční vlastníci, se staly běžnými bankovními domy a občanům republiky zůstaly dluhy za nevýhodné úvěry.

Odpověď Lukáše Kovandy na otázku, jestli jsme zažili bankovní socialismus, je, že existoval. „Pokud by české finanční ústavy vlastnili soukromí vlastníci, tak by k transformačním ztrátám došlo, ale byly by menší. Ovšem – celkové náklady ekonomické transformace nebyly tak vysoké, abychom mohli mluvit o fiasku, o neúspěchu české cesty transformace,“ dodává ekonom.

Celý pořad Ivany Chmel Denčevové si poslechněte v audiozáznamu.

Spustit audio

Související