Skautku Dagmar Skálovou věznili šestnáct let za přípravu protikomunistického převratu

Rodačka z Plzně (1912) se ke skautingu dostala v polovině 30. let minulého století. Přestože byl skauting umlčen už nacisty v letech druhé světové války, do ostrého sporu s vládnoucí mocí se Dagmar Skálová dostala až po roce 1948.

Čtěte také

Svojsík objevil pro Čechy skauting, Sokolu se nelíbil

Nesouhlasila s hospodářským i politickým vedením státu a vadila jí i osobní nesvoboda. Zapojila se do protikomunistického odporu a našli si ji lidé – především vojáci –, kteří se na jaře 1949 pokoušeli o vyvolání převratu. Akce, v posledních dnech už nejspíš pod kontrolou Státní bezpečnosti, byla ale vyzrazena a 17. května 1949 byla Skálová zatčena.

Tříměsíční brutální výslechy skončily zraněním břicha s doživotními zdravotními následky. Jak vypadaly, Skálová popsala takto: „Když jsem byla přivedena do zvláštní místnosti, musela jsem si kleknout na židli. Kdo byl v místnosti, nevím, měla jsem zavázané oči. Jak jsem klečela na židli, byla jsem střídavě vyslýchána a tlučena pendrekem do zad, kříže a stehen. Mimoto jsem byla tlučena přes chodidla patrně důtkami. Při tomto násilí jsem ztratila vědomí, a když jsme spadla ze židle a spadl mi ručník z očí, byla jsem polita studenou vodou.“

Dopis vězněných žen

Skálová, která do příprav povstání zapojila desítky dalších skautů (měli během převratu zajišťovat lékařské ošetření a spojení mezi povstalci), se ještě ve vyšetřovací vazbě dokázala složitou nelegální cestou spojit s dalšími zatčenými skauty a dohodnout se, že všichni budou vypovídat jednotně: mělo jít o noční skautskou hru v centru Prahy, o nějakém povstání nikdo nic nevěděl.

Čtěte také

Skauting v době protektorátu

Skálová vzala všechnu vinu na sebe. I díky její statečnosti bylo z původně 200 pozatýkaných skautů odsouzeno jen devět, a to ještě k trestům do pěti let vězení. Skálové byl navržen trest smrti, soudce v srpnu 1949 vynesl rozsudek doživotní.

Vystřídala řadu věznic (Znojmo, Kutná Hora, Pardubice, Opava, Pankrác, Ruzyně) a podle jejích vzpomínek bylo nejhorším obdobím sedmileté věznění bez vycházek v cele, která neměla hygienické zařízení. Odvahu projevila Skálová i za mřížemi: v roce 1954 zahájila s dalšími šedesáti vězněnými hladovku na protest proti nedodržování základních lidských práv, o dva roky později byla jednou z autorek dopisu vězněných žen generálnímu tajemníkovi OSN Dagu Hammarskjöldovi. Dopis Státní bezpečnost zadržela a následovaly další sankce.

Skálová byla vyloučena z rozsáhlé amnestie v roce 1960 a na svobodu se dostala až v roce 1965. Dlouhá léta pracovala v dělnických profesích a trvale se o ni zajímala Státní bezpečnost. Zemřela v létě 2002; v roce 1997 ji Václav Havel udělil Řád TGM za vynikající zásluhy o demokracii a lidská práva.