Jiří Stránský: Může-li skaut udělat radost, musí
Ví se o mně, že jsem mnoho desítek let skautem a že rád a s vděkem připomínám, jak mě v kriminálech a hlavně vyšetřovacích vazbách ze všeho nejvíc pomáhalo mé skautství a láska mých nejbližších.
Kromě toho i Břetislav Rychlík natočil dokument o skautském desateru a to všechno zřejmě způsobilo, že jsem dostal mail od dvanáctiletého skauta s prosbou i dotazem, jestli by za mnou nemohl přijet z jihu Čech, aby se mě mohl zeptat na spoustu věcí, které se týkají nejen skautingu, ale i mě.
Ano, přijel. Neprozradím ani jeho jméno, ani přezdívku, což bych býval stejně neudělal, i kdyby mě o to nepoprosil. Natáčel si mě (a jsem si jistý, že si natáčí i tuhle moji glosu), ptal se chytře, chvílemi i moudře, ale hlavně věděl, proč přijel a proč se takhle musí ptát.
A nechtěl vědět, co si myslím o naší politice, ani o Donaldu Trumpovi či Vladimíru Putinovi a jiných dobrácích – chtěl vědět, co udělat, vymyslet, napsat, říkat na setkáních, aby své vrstevníky, kteří jsou zblblí virtuálním světem natolik, že ani netuší, že ten opravdický je mnohonásobně zajímavější, aspoň donutili do něj nahlédnout. I pochopit, proč někdy bolí, či je k vzteku, ale - ocitnou-li se tam, kde by se měli ocitnout - bude je ten svět opravdu bavit.
Víc pro děti
Měl mě dobře „přečtenýho“, jak se říká, takže jsem mu nemohl uniknout do nějakých neutrálních vod. Chytil se některých mých výroků – například, že ze všeho nejjednodušší je pravda. A lež může být jen tehdy jakžtakž odpuštěna, když je opravdu milosrdná, což většina skautů poznala i na svých rodičích, kteří s tím občas měli problémy (někteří až po rozvod) i proto, že nepochopili, že všechny vztahy, včetně těch skautských musí být schopny oběti, kompromisu, že na ně neplatí dělení napůl.
Chvílemi jsem měl obavu, jestli toho na něj nevalím moc, ale pokaždé jsem podle jeho další otázky pochopil, že chápe mnohem víc, než jsem čekal. Věděl, že může-li skaut udělat radost, musí. Že je škoda každého dobrého slova, které se neřeklo, i že s tím má on a ostatní kluci občas potíže.
Pak se zeptal, jestli mi to, co nahrál, může poslat. A jestli může zase přijít, a jestli třeba ještě s někým. Při odchodu mi podal levou ruku a řekl: Děkuju, Jíro, ahoj. A mně pořád ještě nevadí, že tahle glosa je víc pro děti, než jejich rodiče.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
