„Rychle ven!“ ozvalo se v pět ráno. Romové v Bulharsku se potýkají s demolicemi čtvrtí, kde žijí
Romové jsou nejpočetnější etnickou menšinou v Evropě. Největší podíl na obyvatelstvu mají v Bulharsku. A přestože mezi bulharskými Romy přibývá vysokoškoláků, ti žijící v segregovaných komunitách zůstávají chudí. Rodiny se ocitají v začarovaném kruhu chudoby, špatného bydlení, hrozby nuceného vystěhování, diskriminací v práci a taky segregací ve školství.
„Bourat naše domy začaly v pět ráno. Byla ještě tma. Nejprve vypnuli elektřinu, potom začali policisté bušit na dveře a volat: Ven! Rychle ven! Přišli jsme zbourat domy!“ popisuje pětapadesátiletá Zoya Dimitrova Stefanová zbourání čtvrti Zaharna fabrika v bulharském hlavním městě Sofie. „Všechny moje doklady, všechny moje věci zůstaly uvnitř.“
Na přelomu 19. a 20. století asi 25 let ve čtvrti fungoval cukrovar. Jde zároveň o jednu z nejstarších romských čtvrtí v bulharské metropoli. „Sousedství v Zaharne fabrice existuje přibližně sto let,“ popisuje právnička nevládní organizace Bulharský Helsinský výbor Adela Katčounová. „Vzniklo ještě před komunistickou érou v Bulharsku. Byla to komunita dělníků pracujících v cukrovaru. Většina lidí sem jednoduše přišla za prací.“
Loni 15. dubna ale přijely do Zaharne fabriky bagry a začaly domy demolovat. O měsíc později Zoya Dimitrova Stefanová přebývala se svou rodinou ve stanech na okraji zničené čtvrti. Uvnitř stanu, který jim slouží jako ložnice, ležela na provizorní vyvýšené posteli a na ní byly úhledně ustlané deky a polštáře.
Obrana u soudu
„Nerozporujeme, že domy byly postavené nelegálně, tedy bez potřebné dokumentace,“ vysvětluje Katčounová z Bulharského Helsinského výboru, který zasaženým lidem pomáhá bránit se před Evropským soudem pro lidská práva.
Na ten se obrátili ještě před demolicí. V předběžném opatření soud nejprve vyzýval úřady k tomu, aby s demolicí nezačínaly, dokud nebude případ uzavřený. Po tom, co bagry přesto domy zničily, obrátila se část místních obyvatel na soud znovu. Ten vydal druhé předběžné opatření, podle kterého měly úřady povinnost poskytnout dotčeným lidem ubytování.
Starosta místní části Sofie Emil Brančevski demolici domů ve čtvrti Zaharna fabrika hájil a zdůvodňoval ji tím, že domy na místě stály ilegálně a ohrožovaly bezpečnost. Den po demolici – tedy v polovině dubna – zároveň starosta uvedl, že šest dotčených rodin bylo umístěno v bytech vlastněných obcí a devět lidí souhlasilo s umístěním v centru pro dočasné ubytování ve stejné čtvrti. I přesto někteří obyvatelé skončili ve stanech na okraji sutin.
Devět žádostí
„Moje starší dcera má 16 let, pláče, že nemůže chodit do školy. Stydí se, že tady žije. Nemůže chodit do školy, protože nemá oblečení. Všechno to zůstalo v našich domech,“ stěžovala si v květnu jedna z obyvatelek zdemolované čtvrti Stefka.
Čtěte také
„Starosta nám řekl, abychom si podali žádosti o obecní bydlení. Udělali jsme to. Od doby, kdy zbourali naši čtvrť, jsme podali už devět žádostí,“ vypráví Stefka. „Nechci žádný palác. Jen jeden pokoj a kuchyň pro šest lidí. Stačí mít střechu nad hlavou.“ Starosta Emil Brančevski kritiku opakovaně v bulharských médiích odmítl.
V polovině července Evropský soud pro lidská práva svá předběžná opatření zrušil. Místostarostka Sofie zodpovědná za sociální oblast Naděžda Atanasová pak na sociální sítě napsala, že soud uznal, že metropolitní magistrát podnikl včasné, účinné a humánní kroky na ochranu postižených osob. S interpretací, že Evropský soud pro lidská práva svým rozhodnutím posvětil reakci sofijských nebo místních úřadů, ale Bulharský Helsinský výbor nesouhlasí.
Demolice není ojedinělá
Ukončení předběžných opatření je podle nevládní organizace běžný postup. Opatření totiž bývají navržená jako dočasná do vyřešení život ohrožující situace. Ve skutečnosti podle bulharského Helsinského výboru opatření platila mimořádně dlouho – tři měsíce. Případ ale zatím stále pokračuje a názor na to, jestli bulharské úřady v sofijské Zaharne fabrice neporušily lidská práva, soud teprve přednese.
Čtěte také
Demolice této čtvrti nicméně není ojedinělý případ. „Shromáždili jsme data o nejméně 15 dalších demolicích romských čtvrtí,“ říká právnička nevládní organizace Bulharský Helsinský výbor Adela Katčounová. „Vždy jde o romské čtvrti, protože Romové často žijí v takto segregovaných komunitách.“
Jde o pozůstatek z komunistické éry, kdy se úřady snažily usadit kočovné romské rodiny. „Vlastnictví nebylo během komunismu tak zásadní. Po jeho pádu však tyto čtvrti zůstaly, jak byly. Nikdo se nesnažil situaci zlegalizovat,“ popisuje situaci Katčounová.
Někteří obyvatelé sofijské čtvrti Zaharna fabrika se snažili pozemek odkoupit a zlegalizovat ho. „Ale podle bulharské legislativy není možné dodatečně legalizovat nelegální stavbu. Obec jim tedy odmítla pozemek prodat a situaci nějak narovnat,“ dodává Katčounová.
Špatný start do života
Se zničením romských domů se setkala například i komunita českých salesiánů – řeholníků, kteří pracují od roku 2008 v bulharském městě Stara Zagora s romskými dětmi. Postupně ve městě staví středisko a loni v květnu tam taky vysvětili nový kostel. Z kostelní věže i z hřiště střediska se naskýtá výhled na místní romskou čtvrť.
Dobře ji zná i František Jeleček, který společně se salesiány a taky se svou rodinou několik let ve Staré Zagoře pracoval jako projektový manažer. Vysvětluje, že v takovém sousedství se najdou různé části s různou kvalitou života. V těch nejchudších dětem třeba chybí zimní boty k tomu, aby mohly chodit do školy. „Já hrozně rád používám takový příklad: kdybych vzal svoje vlastní děti a oni by vyrostli v téhle čtvrti, tak se z nich stane vlastně to samé,“ popisuje začarovaný kruh Jeleček.
„To není problém v tom, jestli jsou černý, bílý nebo žlutý, ale problém je, že se narodili právě na špatném místě, protože to mě hrozně moc utváří,“ říká Jeleček. „A kvůli tomu, že žijí v tomhle nepodnětném prostředí, tak mají strašně zbrzděný start do života.“
Prolomit začarovaný kruh
V romské čtvrti ve Stare Zagoře vyrůstal i třiadvacetiletý Veselin. Se salesiány se setkal v deseti letech a začal chodit do střediska a jezdit na tábory. „V ghettu se žije určitým způsobem… alkohol, cigarety a všechno ostatní. Je velmi těžké z toho začarovaného kruhu vystoupit,“ upozorňuje Veselin.
Čtěte také
Jemu se to ale s podporou salesiánů podařilo. Vystudoval a založil vlastní rodinu: „Už čtyři roky nebydlíme v ghettu. Nejdřív jsme si pronajali byt v centru města. Po dvou letech jsme požádali o obecní bydlení a teď žijeme trochu na okraji města, ale nejsme v romské čtvrti, což je lepší.“
Bulharština se ve středisku míchá s místní romštinou a taky češtinou. Při květnovém svěcení kostela místo zaplnily i desítky podporovatelů z Česka. Někteří z nich tu působili jako dobrovolníci – na stavbě i při práci s dětmi. Pracovité ruce ale taky finanční dary tady salesiáni ještě využijí, celé jedno křídlo střediska je totiž jen hrubě postavené. Sloužit by mělo ke vzdělávání a prolomit tak začarovaný kruh, ve kterém mnoho romských komunit v Bulharsku uvízlo.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
