„Očistiti kmen národa od parasitů.“ Nová kniha historika Smlsala mapuje romský holocaust

„Rom byl v meziválečném Československu skutečně občanem druhé kategorie. To mělo právní základ v zákonu ‚o potulných cikánech‘ z roku 1927, který nařizoval vedení zvláštní evidence ‚cikánů‘. Lidé, jež četníci označili za ‚cikány‘, museli místo občanského průkazu nosit stigmatizující ‚cikánskou legitimaci‘ a podrobit se zvláštnímu režimu policejní kontroly, který porušoval jejich občanská práva i lidskou důstojnost,“ popisuje historik každodennost těchto lidí a pokračuje:

Čtěte také

O Letech u Písku jsem se dozvěděl, až když mi bylo padesát. Příběh romského aktivisty Čeňka Růžičky

„Tábořit mohli jen na přesně vymezených místech a po určitou dobu, nesměli tábořit společně s dalšími lidmi mimo okruh užší rodiny, do některých území a obcí jim byl zakázán vstup (typicky velká města či lázeňská centra). Mohli být kdykoliv podrobeni lékařské prohlídce a vystaveni zásahům do tělesné integrity, jako například stříhání vlasů, dezinfekci nebo hospitalizaci v léčebném zařízení. Zákon dále umožňoval odebírání ‚cikánských‘ dětí a jejich umístění do výchovných ústavů.“

Zákon sice hovořil o „potulných cikánech“, aby nemohl být označen jako protiústavní, ovšem praxe mezi usedlými Romy a kočovnými Romy často rozdíl nedělala. Legitimaci úřady udělovaly podle rasového klíče, ne podle toho, zda její držitel skutečně žil kočovným životem. Tento diskriminační zákon platil až do roku 1950.

Špatná politika humanity?

Vláda pomnichovské, takzvané druhé republiky se rozhodla v diskriminaci Romů ještě přitvrdit. A občané ji v tom podporovali:

Čtěte také

Genocida Romů nebyl jen nacistický import. Pomohly tomu i stereotypy v protektorátu, tvrdí romistka Sadílková

„Mnoho se mluví v rozhlase a píše v denních listech, že se musíme v novém státě přizpůsobiti nutnosti. V otázce cikánské jest nejvýše nutno učiniti okamžitě zákonné opatření, jiné než otisky palců v cikánských legitimacích. Byla-li až doposud špatnou politika humanity, musíme nastoupiti cestu jinou. I nám nesmí býti vytýkáno, budeme-li chtíti kmen národa malého očistiti od takových parasitů, jako jsou cikáni.“

To cituje Jiří Smlsal z dopisu, který zastupitelstvo jedné obce adresovalo předsedovi vlády Rudolfu Beranovi. V této atmosféře zřídila vláda kárné tábory, které měly sloužit, jak uvádějí dobové prameny, k nápravě lidí z okraje společnosti vlivem tvrdé práce.

Charakter táborů byl ovšem výhradně represivní. Takzvaní káranci žili v tvrdém vojenském režimu, byli běžně biti a prakticky neměli občanská práva.

„Zasílám ten hadr nazpět“

„Prvním vězněm vedeným v evidenci ‚kárného pracovního tábora‘ v Letech u Písku byl Martin Čermák. Do tábora byl zařazen za porušování ‚zákona o cikánech‘, tedy za přestupek vůči zákonu z roku 1927. Martin Čermák žil v Praze, kam byl od roku 1933 ‚cikánům‘ na základě ‚zákona o potulných cikánech‘ z roku 1927 zapovězen vstup, a přestože byl veden v evidenci ‚cikánů‘, odmítal se prokazovat ‚cikánskou legitimací‘,“ popisuje historik a pokračuje:

Čtěte také

Prasečák z romského koncetráku v Letech zmizel, ale k sebereflexi u Čechů nedošlo, upozorňuje komentátor Šídlo

„Dotyčný protestoval proti označení za ‚cikána‘ a v únoru 1940 dokonce zaslal svoji ‚cikánskou legitimaci" na policejní ředitelství v Brně s tím, že žije usedlým životem: ‚Jelikož nejezdím po trzích a nejsem žádný cikán, zasílám Vám ten hadr cigánský nazpět. Přestěhoval jsem se do Prahy a zůstanu také v Praze. Mám stálé bydliště, tak vůbec nebéřu tu legitimaci v úvahu.‘“

Více si poslechněte v dalším dílu pořadu Ex libris, který pro vás připravila Veronika Kindlová.