Zapomenutý exil z donucení. V 60. letech našli Indonésané v Československu nový domov
Z desítek indonéských studentů se ze dne na den staly v jejich rodné zemi nežádoucí osoby. Nástup generála Suharta provázely masakry statisíců lidí a politické čistky. Byla to temná skvrna indonéské minulosti, se kterou se země stále nevyrovnala.
Její součástí jsou i pohnuté osudy exulantů, kteří dlouhá desetiletí zůstali v zapomnění svých rodin tisíce kilometrů od domova. Až po desítkách let se o jejich příběhy začala zajímat nastupující generace umělců.
V září 1963 přijela do Prahy skupina studentů z Indonésie, která se sem dostala díky stipendijímu programu pro nadané studenty. Byl v ní i mladý Rony Marton, dnes 82letý bývalý stavební inženýr a zpěvák, který se v Československu jako hudební objev proslavil v 70. letech.
„V roce 1958 byla při návštěvě tehdejšího premiéra Viliama Širokého v Jakartě podepsána smlouva o kulturní spolupráci, a od roku 1959 sem začali jezdit první studenti,” doplňuje indonesista z Orientálního ústavu Akademie věd ČR Tomáš Petrů.
Po zkouškách a kurzech se do Prahy dostal i Soegeng Soejono, který si na svůj příjezd živě vzpomíná: „Přijeli jsme na staré letiště na Ruzyni. Potom nás odvezli na Komenského kolej v Praze, kde jsme byli týden v karanténě kvůli možným tropickým nemocem. Bylo nás asi 32 studentů. Pak nás rozdělili podle toho, kam se pojedeme učit na středisko jazykových kurzů. Podle oboru, co budeme studovat. Část vyslali do Dobrušky u Hradce Králové. Tam jsme pobývali asi přes 10 měsíců. A tam jsme absolvovali hodiny češtiny a reálií o Československu,” vysvětluje dnes 86letý Soegeng.
Podobně na konci 50. a začátku 60. let z Indonésie odcestovalo několik stovek indonéských studentů. Díky mezinárodním smlouvám měli vystudovat na univerzitách po celém východním bloku. Záměr byl, že se pak vrátí domů a budou budovat ekonomiku tehdy rozvíjející mateřské země.
Generál Suharto
Socialistické Československo udržovalo v 60. letech dobré vztahy s Indonésií taky kvůli politice prezidenta Sukarna - vůdce boje za indonéskou nezávislost na Nizozemsku z roku 1945.
Na sílící levicovou orientaci Sukarnovy vlády se stále větší nelibostí dívala armáda. A dva roky poté, co na ruzyňském letišti přistála jedna ze skupin indonéských studentů, začal Sukarnův režim pohlcovat zprvu nepřehledný politický chaos.
V noci z 30. září na 1. října 1965 se ale povstalci pokusili o puč proti radě generálů. Armáda, která jejich povstání během pár dní potlačila, pak v hlavním městě a nakonec i v celé zemi převzala moc a připravovala se k událostem, které poznamenaly následující vývoj v zemi i postavení levice v zemi dodnes.
„Rebelové hnutí 30. září, jak se sami označili, nebyli komunisté. Nebo rozhodně to nebylo přímo iniciováno Komunistickou stranou Indonésie, zvanou PKI. V tom užším velení byl pouze jeden komunista a nebylo to schváleno ani komunistickou stranou a ani prezidentem Sukarnem, který sám komunista nebyl,” říká Tomáš Petrů.
Indonéská armáda pod vedením generála Suharta, který tehdy obratně nad ozbrojenými silami převzal kontrolu, nicméně situaci využila k likvidaci celého komunistického hnutí a následně i lidovým soudům a masakrům. Ty podle indonesisty Tomáše Petrů předznamenaly v tu dobu nejhorší genocidu od konce 2. světové války, kterou později předčil jenom polpotovský režim v Kambodži.
Zprávy o masakrech z médií
Následovaly vyprovokované masakry vůči všem údajným levicovým silám. Kanadský historik Geoffrey Robinson v knize The Killing Season popisuje, jak propaganda nastupující garnitury zfanatizovala lidi, kteří začali úřadům udávat domnělé komunisty a lidi levicově smýšlející. A lidové soudy stavěly na principu kolektivní viny.
„To nebyla občanská válka. Byl to jeden z největších a nejrychlejších, ale zároveň nejméně zmapovaných případů masového vraždění a věznění ve 20. Století,“ píše Geoffrey Robinson v knize The Killing Season.
O postupné změně na pravicový vojenský režim, takzvaný Nový řád – Orde Baru – se z rádia a titulků novin postupně dozvídaly zhruba dvě stovky indonéských studentů v Československu. V následujících dnech je ambasáda postavila před životní dilema.
Jednoho po druhém si volalo indonéské velvyslanectví na pohovor. Souhlasit měli s novým státním zřízením. „Někteří tam ani nepřišli, já jsem ale byl zvědavý, co chtějí. Každý se při prověrkách musel rozhodnout, s kým chce jít. Já se s režimem nesouhlasit. Jeho podstatou bylo, že nerespektuje lidská práva a mučí politické odpůrce bez práva a procesů,” vysvětluje rozhodnutí Soegeng Soejono.
Svaz indonéských studentů, PPI, jehož československou sekci, jako předseda vedl Rony Marton, se při nátlaku nastupující indonéské garnitury názorově rozdělil.
„Tenkrát se dělilo na dvě veliké skupiny. Skupina, která je pro Sukarna, druhá s ním nesouhlasila,” dodává Marton s tím, že nakonec studenti se shodli na jasném stanovisku. V něm stálo, že nesouhlasí se státním převratem a zabíjením lidí bez jakýchkoliv polických procesů. „Dostali jsme pak dopis, že když jsme do 26. února 1966 nepodepsali souhlas, v tom okamžiku je náš pas neplatný. A už nejsme občané Indonésie.”
A byli z nich nepřátelé státu
Desítkám studentů, kteří odmítli podepsat, začala ambasáda odebírat pasy. Jako oficiální nepřátele státu je klasifikovali mimo jiné prostřednictví nové parlamentní rezoluce o rozpuštění komunistické strany, která dodnes platí. Ve východním bloku tak daleko od domova pomalu zůstávali v zapomenutí a bez kontaktu s rodinou.
Bez stipendií a další pomoci rodné země pak museli žádat o pomoc u československých úřadů, které velmi rychle zareagovaly. „Vlastně nás zachránilo, že Československo mělo už podobné zkušenosti s židovskými uprchlíky,” myslí si Rony Marton.
Přes vedení vysokých škol zařídily úřady studentům trvalý pobyt v Československu, dostali možnost pokračovat ve studiu na stipendiích, bydlet mohli dál na kolejích. Už ale jako lidé bez občanství a pod patronátem československého Červeného kříže. I kvůli tomu pro Ronyho Martona i Soegenga Soejona, kteří se se svými zbylými spolužáky v těžkém období o to intenzivněji stýkali, teď po desítkách let, u nich převládá vděčnost k nové zemi.
Z exulantů se tak postupně stávali občané nového státu. Někteří z nich ale občanství získali až po desítkách let, nebo ho nemají ani teď. A ti, kteří se do Indonésie s výslovným souhlasem s Novým řádem vrátili, čelili represím. „Málokdo vydrží odloučení od rodiny. Někteří se snažili vrátit, ale i ti, co dostali povolení k návratu, byli doma pronásledování. Ti, kteří chtěli vyloženě žít v Indonésii, museli třeba pravidelně chodit na výslechy,” říká Soejon.
Jak se současná Indonésie staví ke svým nuceně vystěhovaným obyvatelům? Jak se snaží exulanti navzdory mlčení politiků uchovat historickou paměť? A dá se odpustit hluboká historická křivda?
O tom všem je pořad Za obzorem Jiřího Kordíka.
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.
