Co přinesl společný summit Africké a Evropské unie? EU slibuje investice a finanční podporu
Evropští a afričtí lídři se ke konci listopadu na společném summitu Africké a Evropské unie pokusili zapomenout na historické křivdy a podívat do budoucnosti. Jednali o bezpečnosti, obchodu, strategicky důležitých nerostech, migraci i mladých Afričanech. Afrika má nejmladší populaci na světě. A africký kontinent roste i ekonomicky. Summit hostilo hlavní město Angoly Luanda.
Ulice hlavního města Angoly se kvůli summitu Africké a Evropské unii na dva listopadové dny téměř vyprázdnily. „Jsme velmi veselá země. Milujeme tanec. Hodně tančíme. Až moc,“ přibližuje Angolu pracovní konzultantka a angolská lidskoprávní aktivistka Carmen Mateiaová.
„Jsme lidi, kteří rádi slaví. Myslím, že tohle můžu říct hlavně o lidech z jihu. Tam máme jiný způsob pohostinnosti. Tady v hlavním městě všichni někam spěchají, pořád se tu něco děje.“
Demonstrace a násilí
V létě v Luandě protestovaly tisíce lidí. Demonstrace odstartovalo rozhodnutí vlády zvýšit cenu litru dotovaných pohonných hmot o třetinu. Angola je po Nigérii druhým největším producentem ropy v Africe a přesto třetina obyvatel žije pod hranicí chudoby.
Růst cen benzínu a nafty způsobil zdražení jízdenek v oblíbených taxíkových minibusech i populárních taxi-motorek. Taxikáři na konci července uspořádali v Luandě stávku a protesty.
„Někdo přišel s velkým transparentem, na kterém stálo: Tuhle zemi řídí ChatGPT,“ vypráví Carmen Mateiaová. „Bylo to myšleno tak, že to, co se v téhle zemi děje, prostě nemůže být pravda. Lidé říkají: Ne, ne, ne, to nemůže být pravda, tohle dělá umělá inteligence – robot, protože to nedává smysl.“
Demonstrace nakonec skončily rabováním a násilnostmi. Vláda je potlačila s pomocí armády. Podle Mateiaové Angola čelí ekonomickým a finančním problémům: „Tento rok byl pro nás opravdu špatný. Cena paliv stoupla, byli jsme svědky krádeže v daňové správě.“
Přístup k minerálům
Hlavní problém země je ale podle pracovní konzultantky špatný přístup ke zdravotní péči a vzdělání. „Máme spoustu lidí, kteří nechodí pravidelně do školy, a stále máme lidi, kteří jsou negramotní, kteří neumějí číst,“ popisuje šestadvacetiletá Mateaiová.
Stejně starý programátor Helder da Costa ale také dodává, že země se za 50 let své nezávislosti v mnohém posunula: „Máme se objektivně lépe – máme více univerzit, v roce 1975 bylo mezi černými obyvateli jen 10 procent gramotných, dnes máme přes 70 procent lidí, kteří umí číst a psát.“
Až do roku 2002 ale zemí zmítala občanská válka mezi vládnoucím Lidovým hnutím za osvobození Angoly – MPLA a opozičním Svazem pro úplnou nezávislost Angoly – UNITA. Po uzavření příměří se začalo rozrůstat i hlavní město Luanda. Pobřežní kolonádu teď lemují mrakodrapy.
Zástupci Evropské unie na společném summitu oznámili několikamiliardové investice a finanční podporu afrického kontinentu. Jednou z vlajkových lodí unijních investic v Africe – a v tomto případě přímo v Angole – je takzvaný Lobitský koridor.
Původně koloniální železnice má v rozšířené podobě propojit Angolu s nalezišti mědi v Zambii a jižní části Demokratické republiky Kongo. Investice má Angole přinést nové pracovní příležitosti a Evropě lepší přístup k takzvaným kritickým minerálům – tedy strategicky důležitým nerostům, po kterých je velká poptávka a mají nespolehlivé dodavatelské řetězce. V současnosti většinu z nich zpracovává Čína.
Lobito se mění
Na konci trasy od dolů mědi a dalších vzácných kovů leží angolský přístav Lobito ležící jižně od Luandy. „Jako dítě jsem Lobito milovala. Bylo to místo, kde se dalo dobře žít,“ vzpomíná sedmadvacetiletá Erica Tavaresová, která z města pochází.
Projekt ale podle ní Lobito mění. „Bydlení je čím dál dražší kvůli přílivu zahraničních pracovníků s vysokými platy,“ upozorňuje Tavaresová. „Pro mladého člověka je těžší koupit dům, založit rodinu a najít práci, která by mu umožnila se uživit. Teď jsem z návštěvy Lobita spíš smutná.“
Programátor Helder da Costa s Ericou Tavaresovou souhlasí, že při realizaci Lobitského koridoru je potřeba přísně kontrolovat, jak a jestli z něj mají užitek i místní. Da Costa ale vidí i další využití železnice než jen na dopravu nerostů. Podle něj by totiž mohl vyřešit problém chybějící infrastruktury na dopravu zemědělských produktů.
„Tady v Angole odhadují, že přicházíme asi o 40 procent úrody, protože nemáme způsob, jak ji dopravit do Luandy, kde jsou spotřebitelé, ani jak ji exportovat,“ vykresluje Helder da Costa situaci v zemědělství, které živí mnoho Angolanů a dodává, že by pomohlo, kdyby farmáři mohli třeba i za podpory od Evropské unie získat mrazáky k uchovávání sklizených potravin.
Jak svou zemi mladí Angolané vnímají? A jak hodnotí vliv Evropské unie? A co očekávají od své generace? Poslechněte si v tomto díle pořadu Za obzorem.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
