JAR má poprvé koaliční vládu. Snad vzpamatuje ekonomiku a zničí korupci, doufá místní novinářka

„Asi 80 procent populace jsou černoši. Jsou to původní obyvatelé této části kontinentu, byli tu odjakživa. Pak je tu asi sedm procent bělochů. To jsou lidé, kteří sem přišli jako kolonisté – z Velké Británie a také z Nizozemska,” popisuje jihoafrická novinářka Carol Patonová.

Čtěte také

Architekt indického růstu aneb Kdo vlastně byl dlouholetý premiér a ekonom Manmóhan Singh?

A dodává, že bělošská populace sice pochází z Evropy, ale svůj původ už dnes nevnímá, protože se po vyhlášení nezávislosti na koloniálních mocnostech považuje za Jihoafričany. JAR se také liší od jiných afrických zemí v tom, že původní africké obyvatelstvo zůstalo, kolonialisté je tehdy nevysídlili ani nezlikvidovali. To dohromady dává jihoafrické politice specifický ráz.

A Nelson Mandela přichází...

Soužití bělošské menšiny a původních obyvatel ale nebylo ve 20. století příliš idylické. V zemi fungoval takzvaný apartheid, tedy zřízení, které zajišťovala bílé menšině absolutní moc ve státě, a původní obyvatele výrazně znevýhodňovalo.

Čtěte také

Jihoafrická alternativa kávy dobývá svět. Jde o červený rooibos

„Ekonomická aktivita černošských obyvatel byla omezená, takže nemohli dělat nic jiného než si třeba otevřít malý obchůdek. Nemohli pořádně podnikat, nemohli farmařit, protože zemědělskou půdu jim sebrali“, říká Patonová.

Právě proti tomuto se už od přelomu 50. let obrátila organizace Africký národní kongres, jehož nejznámějším představitelem je Nelson Mandela. Ten strávil za svůj boj proti apartheidu celkem 27 let za mřížemi.

Až v roce 1990, pod tlakem zvnějšku i uvnitř země, nechal Mandelu propustit tehdejší prezident Frederik Willem de Klerk. Spolu pak dojednávali konec apartheidu i první svobodné volby. Oba za mírumilovnou tranzici země dostali Nobelovu cenu míru a Mandela se v roce 1994 stal prezidentem.

Z organizace Africký národní kongres (ANC) se tak stala politická strana, která je v zemi mimořádně úspěšná. Ve všech volbách od roku 1994 zvítězila s nadpoloviční většinou hlasů. Až letos sice vyhrála, ale získala jen 40 procent, takže musela vytvořit koaliční vládu.

Ekonomika stagnuje, korupce roste

Proč se podpora Afrického národního kongresu propadá? Zemi se objektivně nedaří, ekonomika neroste. Podle Patonové firmy nechtějí v zemi investovat.

„Hlavní příčinou problémů ekonomiky je, že nikdo neinvestuje. Pokud chcete, aby ekonomika rostla, potřebujete, aby jí firmy důvěřovaly, aby věděly, že jejich investice jsou v bezpečí. A tato důvěra je podkopána řízením státu. O základní infrastrukturu, jako je voda, elektřina, železnice se nikdo nestará – a i to je nadnesené vyjádření. Jsou ve stádiu rozkladu, z mnoha politických důvodů.” 

Čtěte také

Zrod nové Sýrie. Vlády se ujali povstalci a emigranti, místní i menšiny se ptají, co přijde dál

Nedostatek elektřiny se podle Patonové v poslední době zlepšuje, ještě loni ale bylo běžné, že domácnostem nešel proud i šest hodin denně. Nedostatek vody se ale zhoršuje. Novinářka tvrdí, že za vším je neschopnost státu a pak i korupce.

„Aby mohli rozdělovat státní zakázky, museli mít nad státem kontrolu. Takže dosadili své lidi do jednotlivých pozic ve státě a ti zas ty své do státních firem, které mají na starosti zásobování elektřinou, vodou apod."

Korupce začala podle Carol Patonové bujet zejména za bývalého prezidenta Jacoba Zumy, který se podle ní obklopil mafiány. „A otevřel dveře korupci a drancování. Symbolicky jim tak předal klíče od národní pokladny”. Ve funkci skončil předčasně v roce 2018.

Proč je lidé pořád volí?

Proč ale přesto tolik lidí stále Africký národní kongres volí? Může za to historická zkušenost, ANC je stále vnímaná jako strana-osvoboditelka i přes problémy se s ní většina voličů stále ztotožňuje.

Čtěte také

Povstalci ovládli dvoumilionovou metropoli Demokratické republiky Kongo. Prsty v tom má zřejmě Rwanda, které jde o nerostné bohatství

„Zatím se tu neobjevila žádná další strana, která by dokázala převzít roli strany-osvoboditelky, nebo být partají pro celou černošskou populaci, nebo pro všechnu z nás.“

Důvodem k optimismu byl i nástupce Jacoba Zumy Cyril Ramaphosa, původem politický aktivista, který se ale v době mimo politiku stal miliardářem. A s ním přišla naděje. „Když nastoupil v roce 2019, v zemi zavládl velký optimismus – mezi firmami a i lidé byli nadšení.

Tím Ramaphosova vláda začala, pak, bohužel, Ramaphosa tato očekávání nenaplnil. Místo naslibovaných pět let růstu ekonomiky, nových investic, zvýšení počtů pracovních míst a důvěry podniků ve stát, se nestalo nic.“

Podle Patonové za to může nerozhodnost Ramaphosy i velký rozklad státní správy z předchozího období. Ten se totiž dotkl třeba i státních zastupitelství a v zemi je proto velký problém stíhat korupci. Ale nová a druhá vláda Cyrila Ramaphosy, má podle ní naději být lepší.

Čtěte také

Architekt indického růstu aneb Kdo vlastně byl dlouholetý premiér a ekonom Manmóhan Singh?

Už je jasnější, jaké kroky je v zemi potřeba udělat. Ramaphosa a Africký národní kongres se na nich musí dohodnout s koaličním partnerem, kterým je Demokratická aliance.

„Demokratická aliance je primárně bělošská strana, ale bílých je v JAR menšina. Takže je to menšinová aliance, které se ale nedaří získat podporu původní africké populace,” popisuje Patonová. Pro Ramaphosu je to podle novinářky ale dobrý partner, protože s ním sdílí názory na reformy ekonomiky.

V případě rasových otázek ale mohou být vztahy napjaté. Nová koalice má čas obrátit směr jihoafrické ekonomiky do roku 2029, kdy zemi čekají další volby. Pokud se lidé nezačnou mít lépe, hrozí podle Patonové nástup populismu.

Víc se dozvíte v audiozáznamu pořadu Za obzorem Jakuba Luckého, vysíláme v repríze ze září 2024.