Přišli jsme na svět proto, abychom jednali, říkal americký prezident Wilson

8. únor 2018
Portrét prezidenta Woodrowa Wilsona z prosince 1912

„Kolikrát budeme opakovat staré chyby, než pochopíme, že odplata nefunguje? Společnost národů to změní,“ řekl v roce 1919 americký prezident Woodrow Wilson (1856 – 1924). Odplata jako řešení mezinárodních problémů skutečně není funkční. Ale Společnost národů na tom změnila pramálo, stejně jako pak Organizace spojených národů.

Připravme se na mír

Následky první světové války, deset milionů mrtvých a na šedesát milionů raněných, přiměly vrcholné politiky k úvahám, jak něčemu podobnému napříště zabránit. Někdo chtěl Německo pacifikovat, jiní pomýšleli na jeho rozdělení a všeobecně se soudilo, že by mělo zaplatit válečné škody.


Woodrowa Wilsona jako klíčovou osobnost poválečných jednání o novém uspořádání světa připomíná v dalším pořadu z cyklu Portréty historik Jan Adamec.

Wilson hledal střední cestu: „Nesmíme si z Němců udělat nepřátele. Teď jsou na dně, ale nikdo není na dně provždy,“ říkal na mírové konferenci v Paříži. Byla to vysoká škola diplomacie – sladit protichůdné zájmy mnoha zemí bylo téměř nemožné.

Francie žádala vůči Němcům co nejtvrdší postup, Velká Británie před něčím podobným varovala. Wilsonovi šlo o důstojný mír pro všechny. „Když se začneme připravovat na válku, dojde k ní. Možná bychom se měli začít připravovat na mír,“ řekl.

Doma nebyl Wilson prorokem

Wilson přijel do poválečné Paříže jako významná osobnost mezinárodní politiky. Do té se zapsal svým programem nazvaným Čtrnáct bodů z ledna 1918, ve kterém volal po otevřené diplomacii, svobodě v obchodu, celosvětovém odzbrojení, právu národů na sebeurčení a vzniku Společnosti národů.

Formuloval nové principy světového řádu a vztahů mezi zeměmi; v roce 1919 mu za to byla udělena Nobelova cena za mír. Zakotvení vzniku Společnosti národů do Versailleské mírové smlouvy, které Wilson v červnu 1919 prosadil, ale nakonec neobhájil doma v USA. Senát smlouvu neratifikoval a Spojené státy do Společnosti národů nevstoupily. Wilsonovu ideu Spojených národů uskutečnil až o čtvrtstoletí později prezident Franklin Delano Roosevelt, který se zasadil o vznik Organizace spojených národů.

Mírové konferenci v Paříži (1919): premiér David Lloyd George z Velké Británie, Premiér Vittorio Orlando za Itálii, francouzský premiér Georges Clemenceau a americký prezident Woodrow Wilson

Jenže to už měl za sebou svět další světový konflikt, o kterém část historiků tvrdí, že k němu došlo i kvůli počínání vítězných mocností v Paříži v červnu 1919: Versailleská smlouva totiž stanovila pro Německo vysoké válečné reparace a připravila je o značné území – což v důsledku přispělo ve 30. letech k nástupu nacismu a Adolfa Hitlera. Mimochodem, Německo veškeré válečné reparace splatilo 3. října 2010.

Reformátor s kořeny v rasismu

Wilson byl od skončení války Severu proti Jihu teprve druhým demokratem v Bílém domě. Jakkoli byl na mezinárodní scéně vnímán jako humanista a vizionář, z pohledu Američanů je jeho obraz rozporuplný.

Jak napsala novinářka Silvie Lauder, Wilson jako „rodák z Virginie vychovaný na americkém Jihu věřil v nadřazenost bílé rasy. Jako prezident se zastával Ku-klux-klanu, do vlády jmenoval další rasisty, prosazoval segregaci. Na federálních úřadech bílí a černí zaměstnanci pracovali či se stravovali odděleně, přestože před nástupem Wilsona do Bílého domu byla tato praxe zakázána. Na straně druhé prosadil řadu reforem, například významně omezil dětskou práci.“

1917-03-05 Druhá inaugurace Woodrow Wilson

Krátce po nástupu do funkce v březnu 1913 vyhlásil program Nová svoboda. Spočíval na zvýšených zásazích státu do ekonomiky; Wilson se obával, aby americké hospodářství nekontrolovaly úzké skupiny bohatých podnikatelů. Chtěl dát více příležitostí lidem z nižších vrstev.

Hned v prosinci 1913 nechal Wilson zřídit Federální rezervní systém (FED), americkou obdobu centrální banky. Po éře hospodářských krizí přelomu 19. a 20. století měl FED napomoci hospodářské stabilitě, mírnit výkyvy cen a zvyšovat zaměstnanost.

autor:David Hertl
  • Životopis