Příběh Vladimíra Pekelského je stále záhadou. Byl kolaborant, odbojář i spolupracovník StB

23. únor 2024

Že dějiny nejsou černobílým soubojem dobra a zla, ale nekonečnou paletou šedých odstínů dobrých i špatných událostí a osobností, to dokazuje příběh Vladimíra Pekelského. Podle historiků jde o jednu z nejrozpornějších postav českého exilu.

Vladimír Pekelský (1920 až 1975) se coby student brněnského gymnázia v 17 letech stal členem Vlajky. Ještě před začátkem války to byl „jen“ vypjatě vlastenecký, národovecký spolek. Jenže Pekelský z něj nevystoupil ani poté, kdy během okupace začala Vlajka šířit rasovou nenávist a podporovat spolupráci s nacisty.

Z Kuratoria do emigrace

Za války studoval v Rostocku a Jeně lékařství, v roce 1944 po návratu do Brna vstoupil do nechvalně proslulého Kuratoria pro výchovu mládeže. Po konci války mu za kolaboraci hrozil soud, kterému se roku 1946 vyhnul útěkem do Rakouska a dál do americké zóny v Německu.

Čtěte také

Ještě dávno před příchodem „poúnorové emigrace“ na Západ se Pekelský angažoval ve skupině generála Lva Prchaly, který za války tvořil opozici vůči odboji řízenému Edvardem Benešem.

Pekelský po roce 1948 kontaktoval československé uprchlíky ve sběrných táborech a získával od nich informace o situaci v zemi. Podle pražské Státní bezpečnosti z emigrantů budoval rozsáhlou zpravodajskou síť, vydával časopis a chtěl z uprchlých vojáků vytvořit součást německé armády. Nakonec se stal předsedou Sdružení českých demokratických federalistů v Německu.

Vylákán vlastní manželkou

To se mu stalo osudným. Státní bezpečnost mu v roce 1948 do Mnichova „podstrčila“ jako sekretářku svoji agentku Marii Blaschtowitschkovou. O Pekelského činnosti informovala Prahu a o několik let později se dokonce stala jeho manželkou. Její spolupráce zašla až tak daleko, že v roce 1953 vylákala manžela do Vídně, kde ho StB násilím zadržela. Pod pohrůžkou převezení do Československa a popravy Pekelský podepsal spolupráci.

Čtěte také

 S manželkou pak společně předávali Praze informace o situaci mezi exulanty. Dlouhá léta si ale StB nebyla jistá, jestli oba (nebo alespoň jeden z nich) nepracují zároveň pro americkou výzvědnou službu. V roce 1969, kdy uprchl na Západ rozvědčík Ladislav Bittman, byli prozrazeni. Státní bezpečnost chtěla, aby se vrátili do Československa, ale odmítli. Pekelský zemřel v 55 letech, jeho manželka se doslova upila k smrti až v roce 1993.

„Je to příběh, ze kterého známe jen část. Nevíme přesně, nakolik spolupracoval s Američany, ani jak intenzivní byla jeho spolupráce s Prahou,“ říká historik Petr Blažek.

Rostock a Tutter

V první části pořadu se ale vydáme za Maxem Rostockem, který byl v letech 2. světové války šéfem kladenské tajné nacistické bezpečnostní služby SD a jeden z lidí osobně zodpovědných za vyhlazení Lidic (1942). Po válce byl u nás odsouzen a v roce 1953 mu prezident Antonín Zápotocký udělil milost a trest smrti změnil na doživotí.

Čtěte také

V roce 1959 byl získán pro spolupráci komunistickou Státní bezpečností; tehdy mu také Krajský soud v Praze mu prominul zbytek trestu. V únoru 1960 byl Rostock vyhoštěn do Německa, odkud měl jako československý agent podávat do Prahy informace o svých bývalých nacistických kolezích. V roce 1986 v Německu v 74 letech zemřel.

A posvítíme si i na člena SS Wernera Tuttera, který byl odpovědný za vyvraždění a vypálení pasekářské osady Ploština na Valašsku. Za vypálení osady nebyl nikdy potrestán, navíc se dokonce v 50. letech stal spolupracovníkem komunistické StB v západním Německu.

autor: David Hertl
Spustit audio

Související

Více o tématu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.