Příběh uherskohradišťského vězení je něco tajemného, tvrdí šéfka spolku Memoria Stránská

Ve filmu uslyšíte výpovědi pamětníků, potomků mučených vězňů. Hodně emotivní pak je konfrontace dcery a vnučky jednoho z bachařů s historikem, kterého příbuzní věznicí také prošli.

„Vyzdvihla bych hlavně odvahu obou žen i historika Zdeňka Homoly. Film je založený na dialogických návštěvách různých stran – a tím chceme také říct: ,Přestože každý pocházíme z jiného prostředí, jde o to, že za minulost našich rodičů, prarodičů, rodičů úplně nemůžeme. Ale záleží jen na nás, co si s ní počneme.“

„Celé natáčení vyžadovalo velmi otevřenou mysl a důvěru – přitom jsme nechtěli nikoho nachytat nebo snad dostávat do nepříjemných situací jen proto, aby se vyjevil,“ vysvětluje Stránská. 

Film přibližuje dění ve věznici v Uherském Hradišti v 50. letech minulého století. Stránská to ale nevidí jako snahu o tlustou čáru za minulostí.

„Tlusté čáry určitě nejde udělat – někdy, ve specifických malých věcech, je někdo udělat může hlavně proto, aby mohl jít s něčím dál. Ale myslím, že v rozměrech společností tlusté čáry nefungují. Funguje odpuštění, ale to s sebou musí nést i to, že nejde o mstu, už asi ani ne o trest. Spíš pojmenovat věci, které byly čistým zlem a násilím. Pojmenovat principy, které by dnes už neobstály. Nad tím je důležité přemýšlet,“ uzavírá.

Stránská pracuje i v HaDivadle, kde se snaží s kolegy chovat udržitelně. „Je pro mne přirozené uvažovat nad tím, co po člověku zůstává – ať už v osobním, nebo profesním životě. Udržitelnost – kromě technických a hmotných změn – je v přemýšlení nad smyslem toho, co děláme. Plno změn, které by adaptovaly kulturní průmysly na proměňující se svět, zabere deset dvacet let. Provoz kulturních institucí vyžaduje nové přístupy,“ říká. 

Celé Hovory Lenky Buriánkové najdete v audiozáznamu.