Příběh četnictva: Od prvorepublikových četníků po Sbor národní bezpečnosti

Spolu se vznikem Československa v roce 1918 se zformovalo i československé četnictvo. V té době se tak ale ještě nejmenovalo. Zákon, který ho ustanovoval, totiž přišel až o dva roky později.

Muž, který se za první republiky chtěl stát četníkem, musel být československým občanem a být vysoký minimálně 165 centimetrů. Výjimku měli legionáři, kterým se stát chtěl odměnit za jejich službu během první světové války – těm stačila výška 160 centimetrů. Uchazeč navíc musel být svobodný nebo bezdětný vdovec.

Svatba na povolení

„Četník se směl oženit buď ve 30 letech anebo po čtyřech letech služby. Ale pozor, on musel žádat svého nadřízeno o povolení k sňatku. A to nebyla nároková záležitost,“ popisuje ředitel Muzea Policie České republiky Radek Galaš.

Čtěte také

Hroutila se Masarykova idea státu… Poslechněte si, jak se žilo v okleštěné druhé republice

„Takže musel vypsat jméno a příjmení nejen snoubenky, ale i všech jejich příbuzných. A ti se všichni prověřovali, jestli jsou spolehliví. A pokud by se tam našel někdo nespolehlivý, tak prostě nedostal povolení k sňatku. Já jsem viděl záznamy, kdy nedostal povolení k sňatku proto, že matka nevěsty byla vesnická drbna. Anebo že její otec byl alkoholik,“ pokračuje Galaš a dodává:

„A dokonce ve chvíli, a ty záznamy také existují, kdy nedej bože přivedl snoubenku do jiného stavu, tak pro ty četníky to nebyl argument, že se povolí sňatek. Ani náhodou. Takže ta služba byla v tomhle opravdu omezující.“

Pod dohledem okupantů

S okupací Československa nacistickými vojsky v březnu 1939 a vznikem Protektorátu Čechy a Morava čekalo československé četníky těžké rozhodování – zůstat ve službě pod správou nacistických orgánů, nebo odejít? Pro odchod se nakonec rozhodlo jen málo z nich, drtivá většina zůstala dál. A nikdo netušil, co je čeká.

Čtěte také

Jak ovládnout armádu? Na podzim 1950 vznikly Pomocné technické prapory pro „politicky nespolehlivé“

Někteří se zapojili do odboje, jiní kolaborovali s Němci a mnozí pomáhali, jak bylo v jejich možnostech. Být aktivní v odbojové činnosti pro ně nebylo snadné, protože byli pod neustálým drobnohledem okupační moci.

Podle Radka Galaše si ale hledali nejrůznější způsoby, jak pomoct: „Ten odboj mohl být i pasivní. Popíšu to na malém příkladu. Gestapo, které velmi dobře vnímalo oblibu bezpečnostních sborů a důvěru veřejnosti, se snažilo je zdiskreditovat. Jedním z těch kroků bylo, že v podstatě nutili české četníky i policisty předvádět lidi na gestapo. Za jakým účelem je asi více méně jasné. Takže oni to dělali tak, že předvolání poslali telegramem a četník nebo policista byl povinen toho člověka na gestapo předvést.“

„A pokud vím od pamětníků, a vím to i od svého předka, tak ono to fungovalo většinou tak, že přišel telegram: v sedm hodin má být Franta Flinta předveden na gestapo do Tábora. Takže oni se večer sebrali, přišli k jmenovanému, zazvonili, zaklepali a řekli: ‚Zítra ráno v sedm tě mám předvěst na gestapo.‘ Sebrali se a odešli. A už bylo na tom předváděném, jak s tou informací naloží. Samozřejmě ráno přišli, a buď doma byl, nebo doma nebyl. S tím už nic udělat nemohli. Tady je totiž podstata věci v tom, že oni nevěděli, jestli to předvolání je provokace gestapa nebo ne,“ popisuje Galaš.

Doba po Únoru

Čtěte také

Esenbáci, péesáci, kázeťáci. Veřejná bezpečnost v rozhlasovém archivu

Po druhé světové válce začali moc nad bezpečnostními složkami postupně přebírat komunisté. A po puči v únoru 1948 vznikly občanské komise, které posuzovaly, kdo může dál u sboru sloužit a kdo ne.

Stačilo, aby se komise shodla na tom, že daný příslušník nemá důvěru pracujícího lidu a z hodiny na hodinu byl propuštěn. Bez uvedení jediného důvodu tak přišel o peníze, byt, výsluhu.

Cestu, která mapuje osudy prvorepublikových četníků až po Sbor národní bezpečnosti, si poslechněte v pořadu Téma Plus.