Lucie Korcová

Je 19. dubna 1945 ráno, když do pasekářské osady Ploština dorazí komando SS. Vojáci zapálí deset domů a zastřelí, nebo upálí 24 lidí. Za to, že místní pomáhají partyzánům.

Příběh Jiřiny Tvrdíkové, která přežila sovětský gulag a nakonec se přidala k 1. československému armádnímu sboru v Buzuluku. 

„Velmi často skutečnou pomoc třeba parašutistům poskytovaly rodiny. Třeba ta Moravcových, které sympatickým, laskavým způsobem vládla Marie,“ připomíná Kroupa.

Tři dny a tři noci hořely Drážďany poté, co spojenecké americké a britské jednotky provedly vzdušný útok na hlavní město Saska mezi 13. až 15. únorem 1945.

Na konci války panovaly v táborech katastrofické podmínky – zejména kvůli přetížení místa, nedostatku potravin a rychlému šíření tyfové epidemie mezi zesláblými vězni. 

Na podzim roku 1964 stanuli před soudem ve Frankfurtu dva důležití svědci. Bývalý člen sonderkommanda Filip Müller a Alfréd Wetzler, kterému se podařilo utéct z Osvětimi.

Lidé, kteří byli roky týráni a perzekvováni nacistickým režimem, neměli po skončení války nárok na zdravotní ani sociální péči. Protože byli Židé, ne Čechoslováci.

V Osvětimi v lednu 1945 zůstali lidé ve zbědovaném stavu, nebo ti, kteří měli intuici, že je lepší zůstat než odejít. Neměli co jíst, bylo minus 20 stupňů.

10. ledna a 26 února 1942 se v ghettu Terezín odehrály první dvě popravy. Ze 160 tisíc vězňů mělo hrůzné divadlo udělat poslušné stádo.

Co kdyby vám příběhy mohli vyprávět přímo ti, kteří byli svědky historických událostí? A jak paměť formuje naši přítomnost?