Příběhy československé rozvědky: utajené zahraniční akce, rozvědčíci a teroristé v Intercontinentalu
Ne vždy platí, že nepřítel mého nepřítele je automaticky mým přítelem. To byl i případ Československa ve vztahu k mezinárodnímu terorismu, který v 70. letech sevřel Evropu. Do jaké míry podporovalo normalizační Československo teroristy z Frakce Rudé armády nebo palestinské teroristy? A proč si v Praze v 70. a 80. letech minulého století dávali tak často schůzky teroristé jako Carlos Ramirez Sanchez zvaný Šakal?
Československá rozvědka se na přelomu 60. a 70. let ocitla v nelehkém postavení. Po okupaci nastaly i v této organizaci z pochopitelných důvodů čistky. Zůstali jen ti kádrově nejspolehlivější, bez ohledu na výsledky a schopnosti.
Čtěte také
Podstatně rozvědku také poškodili defektoři, v první řadě Josef Frolík a zejména Ladislav Bittman, jehož útěk v roce 1968 znamenal v podstatě ochromení zpravodajských aktivit i takzvaných „aktivních opatření“ v západní Evropě.
Logickým vyústěním těchto událostí bylo větší soustředění se na potlačení „vnitřního nepřítele“, tedy především pronásledování posrpnových disidentských i emigračních kruhů. Platonické úvahy z jara 1968 o přeměně rozvědky z represivního orgánu na klasickou zpravodajskou agenturu a její převedení do gesce předsednictva vlády byly rychle zapomenuty.
Nicméně pro Rusy byl pokles prestiže a výkonnosti československé rozvědky v zahraničí v zásadě akceptovatelný. Byla to cena za „obnovení pořádku“, ke kterému došlo po roce 1968. Zázraky se nečekaly, čekala se loajalita.
Vítejte v hotelu Intercontinental
Následující 70. léta však pro rozvědky celé Evropy znamenala mimo jiné vypořádat se s mezinárodním terorismem.
V tomto směru hrálo Československo druhé housle, a to navzdory tomu, že právě Praha se v té době stala oblíbenou a vcelku bezproblémovou destinací, kde mohli lidé jako Carlos Iljič Ramirez Sanchez přezdívaný Šakal leccos (například obchody se zbraněmi) dojednat s obchodními partnery a navíc si užít pražského nočního života pod diskrétním dohledem Státní bezpečnosti (StB).
Terorista Carlos navštívil Prahu minimálně pětkrát. Jedno z jeho setkání zdokumentovala i historička Daniela Richterová, působící na katedře válečných studií na King’s College v Londýně, která ve své Watching the Jackals vydané v USA v roce 2024 detailně rozkrývá Šakalovy schůzky v Praze.
K jedné takové došlo v srpnu 1979, kdy se tento nejhledanější terorista své doby setkal v Intercontinentalu s Abú Daúdem, ideovým strůjcem masakru izraelských sportovců na mnichovské olympiádě v roce 1972.
Čtěte také
Schůzka byla sice StB monitorována, ale dodnes se přesně neví, o čem ti dva jednali.
Ostatně Daúd „zatopil“ zdejší rozvědce už v roce 1977, kdy se v témže hotelu ubytoval právě v době, kdy se v Intercontinentalu konalo zasedání Mezinárodního olympijského výboru.
Daúd naštěstí odjel, aniž by došlo k nějakému incidentu. Ale přesto dochované dokumenty hovoří pro variantu, že ačkoliv Československo rozhodně nehodlalo tyto mezinárodně hledané zločince vydat demokratickým zemím, jejich podpora zároveň nebyla bezbřehá.
Jak Šakal Iljič, tak Abú Daúd byli v 80. letech z ČSSR nakonec vyhoštěni. Jejich příliš časté návštěvy a rizikovost byly pro režim už neúnosné, a jejich užitek ze zpravodajského hlediska zjevně omezený.
Pyrotechnik Bommi a dámy z RAF v Praze
V roce 2014 rozkryl novinář Vladimír Ševela další zajímavou stopu teroristických kontaktů a setkání na území Československa. Mluvil například s jedním z mála teroristů z RAF, Frakce Rudé armády, ochotných mluvit po letech s médii.
Čtěte také
Michael Baumann, zvaný Bommi, Ševelovi prozradil, jak byl v roce 1972 překvapený z návštěvy československého konzulátu v Západním Berlíně. Tam mu tehdy kvůli teroristickým útokům RAF hořela půda pod nohama.
Konzulární úředník sice Baumannovi vystavil průjezdní vízum do Československa, zároveň ho ale oslovil jeho vlastím jménem (pas byl přitom falešný). StB tedy velmi dobře věděla, koho pouští na československé území.
Baumann tehdy odcestoval do Československa raději vlakem, jelikož letiště byla daleko hlídanější. Obratem pak zmizel přes Prahu do Damašku.
Čtěte také
Další zajímavý případ nastal v roce 1978. kdy do Prahy přiletěly tři teroristky ze západoněmecké teroristické organizace RAF. V zásadě byly na útěku, paradoxně z Bulharska, kde na letišti v Burgasu část jejich kolegů zatkla západoněmecká tajná služba, s níž v tomto případě zcela atypicky spolupracovali i Bulhaři.
Podle autobiografie jedné ze zadržených Inge Viettové se v Praze ocitly v zásadě v zajetí, přičemž StB se snažila z nich dostat co nejvíc informací. „Bylo pro mě neskonale těžší komunikovat se socialistickou policií než s našimi jednoznačnými protivníky... Nebyli to nepřátelé, ale ani přátelé,“ napsala po letech Viettová.
Po několika dnech neplodných a takřka filozofických diskusích si pro trojici teroristek přijeli soudruzi ze Stasi, východoněmecké tajné služby.
Odjezd tří žen do východního Berlína do laskavé péče východoněmecké rozvědky byl zřejmě zákonitý: především po roce 1989 se totiž ukázalo, že mnoho teroristů z RAF bylo zároveň agenty východoněmecké tajné policie.
Čtěte také
A byť jejich postavení značně otřáslo sjednocení Německa v roce 1990, v některých případech se jim podařilo udržet si falešnou identitu a nenápadnou existenci až hluboko do 90. let.
Existenci závažných důkazů o systematičtější spolupráci československé rozvědky s buňkami RAF ovšem nepotvrzuje ani historik a archivář Ústavu pro studium totalitních režimů Petr Kaňák.
Úvahy a spekulace o spolupráci sovětské KGB s teroristy z RAF se ovšem v západním tisku objevovaly. Zdá se ale, že jednotná moskevská direktiva, jak se chovat k teroristům, ať už ze Západu, nebo z Blízkého východu, zřejmě neexistovala.
Výcvik teroristů u Brna
Možná nejtemnější a prokázanou kapitolou podpory terorismu na našem území zůstává nenápadná obec Zastávka u Brna. Dnes je tam umístěno středisko pro přijímání žadatelů o azyl v Česku, ale v 80. letech jeho objekty sloužily ke zcela jiným účelům. Opakovaně tu probíhaly v zásadě polovojenské výcviky militantních guerillových jednotek, ať už palestinských, severokorejských nebo afghánských.
Vladimír Ševela na základě studia odtajněného svazku Přístav konstatuje: „Výcviky v Zastávce u Brna trvaly až do října 1988, kdy tam proběhl mimořádně intenzivní kurz spolupořádaný styčným důstojníkem Palestinců v Praze pro skupinu 23 Palestinců krytých jako studenti a diplomaté. Šlo zřejmě o výukovou činnost, jako byly ostré střelby, špionážní činnost, sledování, ochrana osob a podobně.“
Čtěte také
Zda se adepti terorismu tehdy učili zacházet i s výbušninami, se po letech nedá prokázat. Podivnou náhodou se ale necelý čtvrt rok po ukončení tohoto výcviku odehrál jeden z nejhorších teroristických útoků na civilní letadla v novodobé historii.
Letadlo společnosti Pan Am mířící z Londýna do New Yorku se 21. prosince 1988 po výbuchu časované nálože zřítilo na skotské městečko Lockerbie. Všech 259 obětí lidí v letadle zahynulo, dalších jedenáct obyvatel Lockerbie přišlo o život na zemi, hlavně při požárech.
Vyšetřování tohoto zločinu není dodnes ukončeno a objevují se nejrůznější spekulace, které země a teroristické organizace se na něm mohly podílet. Atentát se mohl odehrát za účasti Libye, Sýrie, Palestiny nebo Íránu.
Zpočátku vedly stopy především k Libyi a agentům režimu Muammara Kaddáfího. S vysokou pravděpodobností byla ovšem příčinou výbuchu na palubě letadla plastická trhavina československé výroby: Semtex.
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
