Jak ovládnout armádu? Na podzim 1950 vznikly Pomocné technické prapory pro „politicky nespolehlivé“

Čtěte také

Jedním z nejvydávanějších polistopadových autorů byl Miloslav Švandrlík. Za Černé barony sklidil i kritiku

Vedení komunistické strany si po únoru 1948 uvědomovalo, že armáda není na straně KSČ a že zejména mezi důstojníky je řada těch, pro které ideálem zůstává zcela apolitický vojenský sbor.

Komunisté potřebovali armádu ovládnout. Politicky nespolehliví vojáci, kteří už vykonávali vojenskou službu, byli proto od října 1948 soustřeďováni do silničních praporů ženijního vojska.

Vznik PTP

Jenže se ukázalo, že třídních nepřátel bude víc. K odvodům se dostavovali synové z bývalých podnikatelských rodin, potomci šlechty, mladí muži ze statků a další politicky nespolehliví.

Čtěte také

Kněz, který rád sportoval, poznal přátele v PTP a kriminále

V dubnu 1950 se ministrem národní obrany stal zeď Klementa Gottwalda, kariérní komunista a fanatický obdivovatel Sovětského svazu Alexej Čepička. Hledání způsobů, jak zajistit výkon vojenské služby politicky nespolehlivým brancům tak, aby byli izolováni od ostatních vojáků a přitom pracovně využiti, se značně urychlilo.

Už 1. září 1950 vznikly Pomocné technické prapory. Dostat se k nim nebylo zas až tak složité. A skutečně tam skončil kdekdo. Ministerstvo národní obrany rozhodlo, že k pomocným technickým praporům odešle i duchovní, řeholníky a seminaristy, kteří podle komunistů neměli kladný postoj k republice a jejímu lidově demokratickému zřízení. U PTP měli být převychováni politickými školeními a manuální prací.

Kritika a zánik

Prvotní nadšení, se kterým Čepičkovi podřízení Pomocné technické prapory budovali, se začalo v polovině roku 1953 vytrácet. Nedařilo se nabírat stále nové politicky nespolehlivé brance. Gottwald už byl po smrti a především Stalinova smrt způsobila, že nejhorší období studené války bylo pryč. Československo také ve světě čelilo dlouhodobé kritice, že zneužívá lidi k nuceným pracem bez soudního rozhodnutí.

Čtěte také

Vojenská služba byla plná šikany a kriminality. Režim ale odmítal nesoudružské vztahy přiznat, popisuje historik

V létě 1953 armáda provedla rozsáhlou prověrku, při které bylo například zjištěno, že major Nový, velitel čtvrtého Pomocného technického praporu, který měl zajišťovat převýchovu kněží a řeholníků, byl sám silně věřící. Počátkem roku 1954 byly pomocné technické prapory rozsáhle reorganizovány a na přelomu dubna a května 1954 zrušeny.

Mezi roky 1950 až 1954 prošlo pomocnými technickými prapory asi 60 tisíc osob. Z toho takzvaných pravých černých baronů, tedy těch, kteří se do Pomocných technických praporů dostali kvůli politické nespolehlivosti, bylo asi 22 tisíc. Při pracovním nasazení jich 140 zemřelo, nejčastěji následkem různých úrazů.

Pomocné technické prapory odporovaly mezinárodním dohodám o nucené práci a zařazování mladých mužů do těchto útvarů bylo formou mimosoudního postihu. Jednalo se o administrativní akt, často závislý na rozhodnutí jediného úředníka, proti kterému neexistovalo odvolání. Pétépáci byli zákonem rehabilitováni v roce 1992.

Genocida Arménů

Po repríze Archivu Plus o Pomocných technických praporech si v repríze Historie věčně živé z roku 2008 Ondřej Houska povídá s Petrou Kohoutkovou o turecké genocidě Arménů.

Čtěte také

Arménie se cítí zrazena. Dobré vztahy s Ruskem skončily, vysvětluje rusista

Masové vyvražďování Arménů v Osmanské říši, pro které se podle většiny historiků vžil název arménská genocida, si v letech 1915 až 1923 vyžádal až půl druhého milionu obětí. Turecko pojem genocida odmítá a tvrdí, že obětí bylo 300 až 500 tisíc a že se jednalo o represe související s první světovou hálkou.

Ankara také zásadně odmítá termín genocida Arménů, kterou naopak oficiálně uznalo na různých úrovních přes 30 zemí světa a také například Evropská unie. První moderní genocida 20. století začala v dubnu 1915.

Poslechněte si celý Dokument Plus.