Postavení Romů v Česku a na Balkáně? U nás neexistuje ta česká nenávist, říká bosensko-česká novinářka Silajdžič

Jelena Silajdžič se narodila v Sarajevu, ale od bosenské války (1992–1995) žije v Česku.

„S manželem jsme odjeli dva měsíce po začátku války. Doufali jsme, že se stala nějaká chyba a že v bývalé Jugoslávii, kde jsme se měli strašně dobře a žili jako v ráji, nemůže vzniknout žádný konflikt, že není důvod. A proto jsme věřili, že to skončí rychle. Takže jsme tady ,dočasně‘ už 30 let,“ konstatuje v pořadu Hovory.

Čtěte také

Válka v Bosně nebude, uklidňuje politolog. „Nemáme na to peníze. Politici z permanentní krize těží.“

Lidé v Československu je jako imigranty z Jugoslávie přijali krásně.

„Československo se v té době také rozdělilo, rozloučilo. Ale to samozřejmě probíhalo jiným způsobem. Vy jste civilizovaný národ. Na rozdíl od toho mého. Dodnes máme v české společnosti takové postavení, že se až divím, proč to tak je. Protože spousta toho, co se u nás stalo, nemá vzbuzovat respekt. Udělali jsme ošklivé věci, ale nejsme všichni zločinci,“ říká.

Novinářka se nedávno vrátila z návštěvy rodného Sarajeva. Přestože válka tam skončila před více než čtvrtstoletím, traumata z konfliktu jsou ve společnosti patrné ještě dnes. Navíc posledních několik měsíců se opět lidé necítí bezpečně.

I na Balkáně jsou rasisté a xenofobie, ale u nás neexistuje ta nenávist k Romům. Asi za to může výchova.
Jelena Silajdžič

„Zaznívají tam zase různá hesla, nacionalistická slova. I když si myslím, že z toho nic nebude a jde jen o populistická slova. Ale lidé po všem, co zažili, už nevěří ničemu a bojí se, že se něco může zopakovat,“ upozorňuje.

Romové? Je to tady jiné

Jelena Silajdžič vystudovala žurnalistiku, nějaký čas se jí také věnovala, později začala pracovat ve filmové produkci.

„Měla jsem štěstí, že jsem patřila ke generaci v tu dobu strašně talentovaných lidí. A to pro mne byla veliká motivace a k tomu ta má balkánská povaha… Jsem šťastná, že jsem toho  součástí, a že jsem alespoň ,někde na straně‘ podepsaná pod některými velkými filmy, které v té době vznikaly,“ přiznává.

Čtěte také

Strach se objevil s mediální manipulací, vzpomíná na válku v Bosně herec a překladatel Zahirovič

V roce 1988 spolupracovala i se světově proslulým režisérem Emirem Kusturicou na filmu z romské osady, odkud jsou děti unášeny do Itálie. Asi i proti se Silajdžič pak začala intenzivně věnovat romské problematice i v Česku.

„Možná, že mne to ovlivnilo, ale do minimální míry. Protože co se týká postavení Romů v Česku a na Balkáně, je to trošku jinak. Samozřejmě, že i u nás jsou rasisté, xenofobie, ale u nás neexistuje nenávist vůči Romům. Je to dané výchovou. Proto nám tady vadilo a dodnes vadí, že je situace Romů v České republice taková, jaká je. Ale nejen v Česku. Musíme pracovat na tom, aby měli všichni podobné podmínky. Aby startovali v podobných podmínkách,“ naznačuje.

Jelena Silajdžič, host Hovorů|foto:Vladimír Kroc, Český rozhlas

V roce 1999 založila Silajdžič společně s manželem festival romské kultury Khamoro.

„Festival děláme už 23 let a musím neskromně říct, že se stal světovou institucí romské kultury,“ připomíná. Připouští, že se za tu dobu také změnil vztah takzvané většinové společnosti k romské kultuře a k Romům vůbec. Ale progres je prý pomalý.

„Mám dojem, že tady je nedostatek avantgardy. Myslím tu zdravou část společnosti, každé společnosti, kterou vedou intelektuálové, umělci a tak dále. Ti společnost táhnou dál. Myslím, že taková kritická masa pořád chybí. A jsem z toho docela smutná,“ uzavírá Jelena Silajdžič.

Poslechněte si celé Hovory. Ptá se Vladimír Kroc.