Porozumět dějinám diktatury komunismu jde pouze zkoumáním detailů, myslí si kunsthistorička Bartlová
Historička umění Milena Bartlová se v roce 2005 stala první ženou-profesorkou ve svém oboru. Dokonce k překvapení celé její rodiny mohla obor studovat, přestože jen dálkově. Je dcerou slavných rodičů: otec byl bývalý reformní komunista Zdeněk Mlynář a matka Rita Klímová (Budínová) byla v letech 1990 až 1991 československou velvyslankyní v USA.
„Nesměla jsem z kádrových důvodů studovat, ale nakonec jsem se různými složitými kličkami dostala ke studiu dálkovému. A jenom tři roky. Bylo to v letech 1980 až 1983, tehdy jsem ale taky byla sledována Státní bezpečností,“ vzpomíná Milena Bartlová v pořadu Hovory.
Čtěte také
Tehdy nesměla spoustu věci, třeba vlastnit cestovní pas. „Byla jsem takovou figurou někde jednou nohou v šedé zóně, jednou nohou v disentu. Tím pádem je můj vztah k historii asi trochu jiný než u spousty mých generačních vrstevníků.“
Dějiny zvláštní doby
To, že se na vysokou školu ale vůbec dostala, je spojeno s dohodou jejího otce Mlynáře s hlavou totalitní KSČ Gustávem Husákem. Slíbil mu, že odejde do emigrace za podmínky, že jeho děti budou moci studovat.
„Tato historka ukazuje, že porozumět dějinám této krajně zvláštní doby, kterou byly čtyři desetiletí diktatury komunistické strany, můžeme pouze tehdy, když jdeme do detailu.“
O popsání nejen detailů doby se pokusila ve své nové knize Dějiny českých dějin umění 1945–1969.
Čtěte také
„Jsem přesvědčená, že pokud jdeme obráceným způsobem, tedy, že máme nejdřív nějaké přesvědčení o tom, jak to bylo, a pak jen k němu dohledáváme ilustrace, tak právě době 1945 až 1969 vůbec nemůžeme porozumět. Snadno se může stát, že budeme velmi nespravedliví k lidem, kteří tehdy žili,“ dodává.
Její objemná publikace je tak první, která se této zvláštní době nevyhýbá, ale naopak ji rozebírá pod drobnohledem.
Pokud jdeme do detailů a vybereme rok 1948, pak se toho v oboru českých dějin umění podle Bartlové stalo překvapivě málo. „Samozřejmě – nelze popírat, že došlo k velkým osobním tragédiím, kdy byli lidé z oboru buď vytlačeni, nebo dokonce vězněni. Ale to ne kvůli tomu, že byli kunsthistoriky, ale kvůli tomu, že většinou šlo o katolíky, kteří byli velmi aktivní ve skutečném odporu vůči režimu.“
V roce 1948 obor paradoxně rozkvetl
Když se ale na kunsthistorii podívá z dálky, z odstupu, tak naopak vzkvétal. „Protože tehdy odborníci zachraňovali obrovský soubor majetku, kterému se tehdy u uměleckých památek čerstvě říkalo znárodňování, dnes bychom řekli spíš zestátnění. Byly to obrovské soubory konfiskované vyhnaným Němcům. Třídní boj konfiskoval ale i soukromé sbírky či ty klášterní. Tím stát získal a vlastnil nesrovnatelně násobný objem uměleckých památek. A doopravdy je pak před zkázou pak mohli zachránit pouze historici umění.“
Čtěte také
V samotném výzkumu, který se psaním knihy musela podniknout, Bartlové vyšlo i leccos, co by ji dřív nenapadlo.
„Je to skutečně něco, co mě vyšlo při výzkumu, co jsem předtím netušila – že lze říci, že čeští historici umění dokázali s mocí vycházet. Vytvářeli si taková zadání, která vyhovoval jim samotným.“
Kontinuitu se pak pokusil přetrhnout stalinismus, ale jen na univerzitách, tedy ne ve správách samotných sbírek.
„Samozřejmě že došlo i k radikálnějším pokusům tehdy svazácké generace strhnout obor někam úplně jinam. Především ho zbavit jeho bytostné vazby k elitní kultuře. Ale jejich úsilí bylo úspěšné pouze velmi částečně a taky se hned po roce 1953 rozplynulo. Upouštělo se od toho a obor už si pak hledal jiné cesty,“ dodává.
Milena Bartlová
Zabývá se uměním a kulturou středověku, metodologií dějin umění, muzeologií a vizuálními studiemi. Věnuje se vědeckovýzkumné a publikační činnosti, v současné době přednáší na katedře teorie a dějin umění Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze.
Kudy pak šly dějiny profese, kdysi doporučované „slečnám z lepších rodin“? Poslechněte si v audiozáznamu rozhovoru pořadu Hovory. Ptal se Petr Vizina.
Související
-
Problém naší vyspělé společnosti je, že se lidé honí za věcmi, které ani nechtějí, myslí si filozof
Co nám říká teorie her o lidské přirozenosti? Jsme predátoři, nebo dokážeme žít ve společnosti? Vyvíjí se během dějin postupně lidská povaha? Ptá se Petr Vizina.
-
Přední český pianista Ivo Kahánek nemá doma televizi, aby nemusel zkoušet svou pevnou vůli
Narodil se v květnu roku 1979 ve Frýdku-Místku, vzdušnou čarou zhruba 10 kilometrů od rodiště Leoše Janáčka.
-
Máte stodolu? Tak ji nebourejte, zmizel by tím genius loci našeho venkova, prosí kunsthistorička
„Tvář českých vesnic v posledních letech radikálně proměnilo zateplování domů. Když nejsou v památkové zóně, nikdo nehlídá, jak vypadají,“ říká Ludmila Hůrková.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.