Petr Holub: Kudy se k nám plíží koronavirus

2. březen 2020
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Muž v Děčíně s nasazenou rouškou

Dosud jsou Češi v pozici člověka, který si během pádu z vysoké skály může říkat „zatím dobrý“, protože nedopadl na zem.

Obavy z koronaviru rostly s tím, jak se nákaza blížila přes glóbus k našemu teritoriu, až byla během víkendu prokázána v Praze a Ústí nad Labem.

Čtěte také

Přesto existuje útěcha, že to ještě není tak hrozné. U všech tří zasažených je zřejmé, že si nemoc přivezli z Itálie. Teoreticky je proto možné nástup choroby zastavit, protože nemocní se mohou vyléčit v izolaci, s nimi případně i ti, kdo koronavirus dostali od nich.

Další návraty z Itálie je pak možné sledovat. Pořád jde o kvalitativně jinou situaci, než by byl stav, při kterém by se nevědělo, odkud koronavirus přišel. Tím v dané zemi získává jakoby domovské právo a může se na jakémkoli místě kdykoli objevit znovu. V takovém případě nezbývá než uznat, že danou zemi zasáhla epidemie.

Na příběhu, ve kterém hlavním motivem je úporné dokazování, odkud se koronavirus vzal, musí člověka zarazit právě ta byrokratická úpornost. Jako kdyby bylo důležitější odhalit cestu nemoci do Čech než vyléčit konkrétního člověka.

Hrát s koronavirem na policajty a zloděje

Čtěte také

Informace o původu nákazy je samozřejmě důležitá pro epidemiology a pro stanovení strategie, jak se nemoci bránit, na úzkostlivém zjišťování detailů, jak se ten který člověk v posledních dnech a hodinách choval, je ale přece jen něco přehnaného.

Mnozí si ještě pamatují poslední větší epidemii prasečí chřipky v roce 2009. Sice neměla rozměr apokalypsy, jako drama o koronaviru, které se rozehrálo v kulisách selhávajícího totalitního režimu v Číně, přesto v prvních měsících měla obdobný průběh včetně počtu nakažených.

Samozřejmě i tehdy se zjišťovalo, odkud si dotyčný pacient nemoc přinesl, přesto se této informaci nepřikládal tak zásadní význam, přinejmenším před veřejností. Člověk onemocněl, musíme mu pomoct, a není hned nutné dělat složité hygienické manévry včetně karantény pro desítky lidí, se kterými se dotyčný poslední dobou potkal.

Čtěte také

V základech moderního státu stojí dvě povinnosti, vedle zajištění bezpečnosti proti vnějším nepřátelům také ochrana před rizikem nakažlivých nemocí. V této chvíli stát hodlá naplnit svou klasickou povinnost, v moderním světě má ovšem svázané ruce, protože nemůže do karantény zavřít každého, kdo se na jeho teritorium vydá.

Politici se ovšem nevzdávají, a tak se snaží aspoň popsat cesty, po kterých se k nám nepřítel plíží, a najít místo na hranicích, kde je možné ho zastavit. Úspěšnost takového pokusu je ovšem ve hvězdách. Namísto toho vzniká dojem, jak nebezpečná musí být choroba, proti které chystáme tak složité manévry, a to může posílit paniku.

Petr Holub, týdeník Echo

Proto by stálo za to použít jiné nástroje, například sliby, že už brzy bude k dispozici nějaká vakcína, vyhlášení chřipkových prázdnin přesně po tu dobu, než se první náraz epidemie přežene, ochrana nejvíc ohrožených skupin obyvatelstva. Hrát s koronavirem na policajty a zloděje je možná zábavné, skutečným řešením problému to však není ani náhodou.

Autor je komentátor serveru Echo24

autor: Petr Holub
Spustit audio