Petr Holub

Září a říjen bývají označovány za nešťastné měsíce, protože v nich se odehrává nejvíc ekonomických otřesů. V říjnu roku 1929 se propadly akcie na americké burze.

Deficit, inflace, klima. V těchto třech cizích slovech se skrývá program pro příští vládu.

Philipsova křivka se připomíná v situacích, kdy není dost pracovních sil. Ukazuje, že se nevyrábí dost zboží, a z toho zase vyplývá, že se zdražuje. 

Česká národní banka zvýšila základní úrokovou sazbu o 0,75 procentního bodu na 1,5 procenta. Něco takového nepodnikla od května 1997. Zřejmě reaguje na něco vážného.

Hádka tuzemské vlády s Evropskou komisí o střet zájmů premiéra Andreje Babiše plní titulní strany zdejších médií. Ve srovnání s Varšavou jde ovšem o slabý odvar.

Možná to tak vláda nemyslela. Spoléhala přece na to, že příští rok nebude nutné platy státním zaměstnancům zvyšovat, když jim začalo chodit o sedm procent čistého navíc.

Elektřina je třikrát dražší, než byla před rokem, a také stojí o polovinu víc než začátkem léta. Zároveň se cenový růst nemá k tomu, aby se zastavil.

O východoevropských zemích, které nevstoupily do eurozóny, se dá říct, že nedokončily transformaci svých ekonomik po pádu komunismu.

Ani Česko nevyhne přechodu na bezuhlíkovou ekonomiku. To znamená nejen přestat těžit uhlí. Prosadit projekt na podporu nových technologií je tak nezbytným krokem.

Současný deficit nevznikl náhodou a jeho jediným důvodem není boj s pandemií. Když se současná vláda setkala s problémem, zakryla potíže dotací v řádu desítek miliard.