Péče o památky za socialismu aneb Jak stranovláda opravila zlatou kapličku

17. duben 2020
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Rekonstrukce Národního divadla, říjen 1980

Jestli se v něčem může Česká republika měřit se světem, tak v počtu památek. Podle UNESCO konkurujeme zemím jako Francie, Itálie, Německo nebo Japonsko. Vždy jsme se svým památkovým fondem pyšnili. Můžeme ale být pyšní i na péči, jakou mu věnujeme?

A jak tomu bylo v relativně nedávné minulosti? Vraťme se díky archivním nahrávkám Českého rozhlasu do let, kdy o osudu památek rozhodovala stranovláda…

Soudruzi otevírají výstavu

„Za účasti našich nejvyšších představitelů, soudruhů Gustáva Husáka a Lubomíra Štrougala, byla dnes v nově rekonstruovaném Lobkovickém paláci na Pražském hradě otevřena stálá výstava Památky naší minulosti,“ ohlásil moderátor rozhlasových novin ze dne 7. července 1987 hlavní událost dne.

Čtěte také

Následující reportáž pak popsala, jaké historické poklady jsou na výstavě k vidění. Svou důležitost však neměla ani tak proto, že byl po letech konečně opraven jeden z paláců na Pražském hradě, a jistě ani ne kvůli samotné výstavě, jejíž autoři se raději vyhnuli výkladu našich dějin po roce 1848.

Tu pravou vážnost získala jen díky účasti soudruhů Husáka a Štrougala na vernisáži. Ti dali této události ten správný ideologický rámec. Premiér Štrougal výstavu ocenil, působivě promluvil například o lásce k pravdě. A za to ho v rozhlase zase pochválil soudruh prezident Husák.

Karel IV. by žasl

O necelých deset let dříve, v roce 1978, byla na Pražském hradě jiná velká výstava nazvaná Doba Karla IV. Jejím smyslem bylo připomenout českou státnost. Vedoucí odboru památkové péče Kanceláře prezidenta republiky Josef Kočí při té příležitosti v rozhlase vysvětlil, že vrcholem výstavy je vitrína s originály smluv mezi ČSSR a SSSR. Nad tím by Karel IV. nejspíš užasl.

Čtěte také

Vrcholem tohoto propagandistického přístupu k památkám byl komentář, kde se jako vzor památkové péče před Benátkami a Římem dávala Moskva, případně jiná hlavní města socialistického tábora. Kuriózní na tom je datum odvysílání tohoto příspěvku – 22. listopad 1969. V té době normalizace vlastně ještě ani pořádně nezačala… 

Jak ale skutečně vypadala péče o památky v socialistickém Československu? Jen pro připomenutí: dnes se památková ochrana v Česku vztahuje na více než 40 tisíc nemovitých kulturních památek a seznam těch movitých se nikdo ještě ani nepokusil sestavit. Jedná se tedy o obrovský soubor památek, navíc pod jednou takovou položkou se může skrývat celý Pražský hrad.  

Už od Marie Terezie

Snaha uzákonit památkovou péči se datuje už od vlády Marie Terezie, první skutečný zákon o památkách byl ale přijat až v roce 1958. Po 30 letech, v roce 1988, parlament odhlasoval nový památkářský zákon. Platí dodnes, protože nejnovější verzi zákona poslanci kvůli výhradám odborníků v roce 2017 zamítli. Oblast památkové péče přitom do jisté míry připomíná minové pole. Zájmy památkářů se tu střetávají se zájmy majitelů a správců nemovitostí, stavebníků, developerů i obyčejných obyvatel, kteří nechtějí žít ve skanzenu.

Čtěte také

A zřejmě jde o staronový problém. O památkové péči v hlavním městě se totiž jednalo i v roce 1979. Historické jádro Prahy bylo od roku 1971 památkovou rezervací a na jeho území se nacházelo 15 národních kulturních památek. Nemovité i movité historické památky šly do tisíců. Redaktor Petr Voldán si v této souvislosti „dovolil“ až nečekaně kritický pohled na věc. Pozastavil se nad tím, jak je historická Praha zanedbaná!

Jednou z největších památkářských priorit v Praze na počátku 80. let minulého století byla rekonstrukce Národního divadla. V tak velkém rozsahu se opravovalo poprvé, po sto letech. A reportáže ze staveniště naší první scény zněly v rozhlase poměrně často. Jednou se reportér s mikrofonem vypravil za jeřábníky, pak zase za zedníky, kteří pracovali na opravě nábřežní zdi, nebo za kameníky, kteří opravovali balustrádu zlaté kapličky.

Jezdili k nám až z Laosu

Jaroslav Skalický se zase v roce 1988 vydal na Staroměstskou radnici, kde se právě dokončovala oprava orloje. S odborníky se dostal až do míst, kde se střídají apoštolové. Z těchto reportáží je patrné, že zejména v 80. letech se přinejmenším v Praze renovovala řada opravdu významných památek. Kromě velkých rekonstrukcí však rozhlas referoval i docela malých opravách. Jako třeba o vodárenském domku v pražské Stromovce.

Čtěte také

A na závěr hlas alespoň jednoho odborníka, aby zhodnotil úroveň tehdejší památkové péče v Československu. Světlana Popovičová o to v březnu roku 1989 požádala restaurátora a vysokoškolského pedagoga z Akademie výtvarných umění Jiřího Toroně. Podle něj patřila péče o památky v předlistopadovém Československu ke světové špičce. Jako důkaz uvedl fakt, že se u nás učili pečovat o památky i odborníci z dalekého Laosu. „Asi to neděláme tak špatně,“ uvedl tehdy Toroň.

Stav památkového fondu po roce 1989 ovšem ukázal, že to s péčí o památky žádná sláva nebyla. Zlatou kapličku jsme sice opravili, tisíce dalších památek však zcela zchátraly. To se ale do vysílání tehdejšího rozhlasu nedostalo…

autor: Milena Štráfeldová
Spustit audio

Související