Parašutisté padli před 82 lety, jejich druhý život ale pokračuje dál

Paradoxně se poprvé veřejnost v protektorátu dozvěděla jména parašutistů, kteří zaútočili na Heydricha už za války.

Čtěte také

Karel Čurda – příběh velké zrady. Proč po atentátu na Heydricha udal své kamarády i další lidi?

Z denního tisku, kde byly dokonce krátce po boji v kostele svatých Cyrila a Metoděje uveřejněny jejich stručné medailonky, znali lidé minimálně jméno Jana Kubiše, Jozefa Gabčíka a Adolfa Opálky. I když články byly psané v negativním duchu, mezi řádky se dalo vyčíst poselství o tom, že skutečně existuje československá zahraniční armáda a že sem vysílá své parašutisty.

K poválečnému návratu parašutistů do veřejného prostoru, přispěl nejvíc spisovatel Jaroslav Andrejs.

„Pod pseudonymem Jandrejs uveřejnil sérii článků, ze kterých pak vznikla kniha Za Heydrichem stín. A to bylo asi pro to všeobecné povědomí nejdůležitější,“ vysvětluje historik Zdeněk Špitálník z Vojenského historického ústavu.

Dva z Anthropoidu podle toho mají tedy už rozhodnutí za sebou. Heydrich, to je přece daleko víc než sebevětší sabotáž. Odstranit Heydricha, to neznamená jen zbavit svět nejkrutějšího tyrana. To také znamená zasáhnout Německo stejně těžce jako porážkou na bojišti. Odstranit Heydricha by však pro Čechy znamenalo ještě něco většího: Odplatu za legii zničených českých životů. Byla by to nejsmělejší výzva, k níž se znásilněný národ vůbec může vzchopit, byla by to rukavice, hozená s nejskvělejší odvahou do tváře tomu nejhroznějšímu násilí. Přesto zabít nestvůru Heydricha? Kdyby se někdo v tu chvíli kohokoliv zeptal na jeho mínění, dostal by asi všude stejnou odpověď: nemožná, přespřílišná troufalost. Nemožná? I to je omyl – šílená.

Jaroslav Andrejs, Za Heydrichem stín, 1947

„Nicméně i v oficiální linii se tato jména dostávají do povědomí. Například v roce 1945 byla uveřejněna jména osob, které byly vyznamenány Československým válečným křížem 1939 a na titulní straně tohoto rozkazu bylo jméno Jana Opletala a jména československých parašutistů.“ 

„Nicméně jedna z prvních zmínek v tisku vůbec, se týkala Jozefa Gabčíka, když už bylo považováno za jakousi samozřejmost, že Gabčík byl hrdinou protinacistického odboje,“ dodává Špitálník.

Čtěte také

Jak se Kubiš, Gabčík a další cvičili ve Skotsku. Arisaig aneb Co doopravdy bylo před operací Anthropoid?

Reportér tehdy psal o návštěvě otce parašutisty Františka Gabčíka v kryptě kostela svatých Cyrila a Metoděje. Tedy v místě, kde jeho syn svedl poslední boj s nacistickou přesilou.

„Reportáž popisuje, že prostor je opravdu ještě plný pozůstatků boje – zčernalá krev na stěnách a otvory po střelách či granátech. Takže opravdu silná.“

Po 2. světové válce se před kostelem v Resslově ulici začali scházet parašutisté pro které se stal symbolem vzpomínky na jejich padlé přátele.

V roce 1968 – v době uvolnění, které přineslo pražské jaro – se zde konal velký pietní akt, který pak pokračoval manifestací na Staroměstském náměstí.

Čtěte také

Zabití Heydricha holokaustu nezabránilo, ale alespoň se vraždění nerozšířilo na další skupiny obyvatel, říká historik Špitálník

„Tehdy se skutečně sešla většina parašutistů, kteří v té době žili v Československu, protože celá řada z nich odešla po roce 1948 do emigrace. Setkání pokračovala i v dalších letech, byť s menším zájmem veřejnosti, ale s o to větším zájmem Státní bezpečnosti, která monitorovala, jací lidé se tady scházejí,“ upozorňuje historik Špitálník.

Kromě parašutistů se před kostelem scházeli jejich přátelé, příznivci nebo spisovatelé. Také vojenští přidělenci zejména západních států.

„Rozhodně se tedy nedá říct, že by pietní akty byly zakázané v průběhu 40. let, a to až do roku 1989. Nicméně účast na nich mohla představovat pro řadu účastníků i poměrně velká rizika právě díky bedlivému dohledu Státní bezpečnosti,“ uzavírá Špitálník.

Víc se dozvíte v pořadu Téma Plus, poslechněte si víc.