Od podpory Beneše po kroucení krkem a zpět. Jak KSČ měnila ve třicátých letech svůj postoj ke státu

27. březen 2021

Správný komunista si musí každé ráno přečíst Rudé právo, aby zjistil, co má ten den říkat. Tato prajednoduchá anekdota byla v polovině 30. let velmi oblíbená. Měla ale svůj důvod, protože názorové veletoče, jaké KSČ předvedla v první polovině 30. let, byly i na její poměry těžko stravitelné sousto. Názorové veletoče komunistů před bezmála sto lety mapuje třetí díl dokumentární série Jana Sedmidubského Soudruzi, která se věnuje dějinám KSČ. 

S Československou republikou nemáme a nechceme mít nic společného, je to fašistický stát a zřízení nám zcela nepřátelské.

Anebo: Bereme ji jako dočasný prostor, ve kterém pracujeme na proletářské revoluci a na sebeurčení národů a jejich osvobození od imperialistického útlaku.

Zhruba takovou argumentací byli vybaveni členové KSČ na počátku 30. let, pokud šlo o stát a jejich vztah k němu.

Využít a zničit

Po uchopení moci Klementem Gottwaldem, který se odehrál přesně 19 let před únorovým převratem, v únoru 1929 se strana propadla do stavu bolševizované beztíže a absolutně se podřídila moskevským příkazům.

Také Gottwaldův nástup do parlamentu koncem roku 1929 proběhl ve velkém stylu. představme si to: předseda KSČ se dostaví za řečnický pultík, revolučně zacvaká podpadky a sdělí konsternovaným poslancům, že členové KSČ se jezdí do Moskvy učit, jak zakroutit buržoazii – myšleno tedy i Vám, vážení kolegové poslanci  krkem.

Čtěte také

Tento proslov se později komunisté pokoušeli trochu bagatelizovat, zvláště onen dovětek, že právě ruští bolševici jsou v kroucení krku mistry.

Gottwaldovo parlamentní vystoupení trefně ilustruje, jak se ve 30. letech KSČ naučila využívat parlament a demokratické mechanismy: pokud se nepodařilo vyvolat hned po válce převrat a revoluci v ruském stylu, je potřeba všechny nástroje demokracie používat k její postupné erozi a zničení. Platí to i pro parlament, v zásadě je to jen řečnický ring, kde se dá mluvit tak, jak to jinde nejde.

Projevy Gottwalda nebo Václava Kopeckého by nejspíš cenzura v případě Rudého práva zabavila, ale co bylo řečeno na půdě parlamentu, na to se vztahoval automaticky pardon. A taková řeč mohla být dokonce publikována tiskem. 

Pak přijdeme na řadu my  

Vztah k nacistickému nebezpečí měli komunisté a především vedení Kominterny sklon výrazně bagatelizovat. Jejich úvaha byla následující: klidně připustíme, aby se nacisté chopili moci. Oni totiž hravě zlikvidují sociálfašisty (čili sociální demokraty), následně se jejich vláda za rok či za dva znemožní, německý dělník je vyspělý a tuto poslední imperialistickou vládu si nenechá dlouho líbit. Pak nastane revoluce a moci se chopíme my.

Čtěte také

Dopadlo to samozřejmě jinak – sociální demokraté i komunisté začali být nacisty zavírání do vězení a koncentračních táborů. Německá dělnická třída začala pracovat na stavbě dálnic a do zbrojovek, aniž by při tom nějak zvlášť protestovala. Ti lidé konečně měli práci.

Než Kominterna zjistila, že její dosavadní postup je mírně řečeno pochybný, uplynuly dva tři klíčové roky. I uvnitř KSČ se objevily pochybnosti, jestli by němečtí komunisté neměli utvořit společnou frontu proti Hitlerovi. Ještě v létě 1932 o tom v Moskvě na zasedání Kominterny jednalo trio Gottwald, Jan Šverma a Josef Guttmann za přítomnosti Waltra Ulbrichta. Ovšem doba ještě nenazrála, a tak Guttmannn musel z kola ven a Gottwald se Švermou se raději přizpůsobili.

Jistěže lze konstatovat, že nebezpečí nacismu tehdy podcenil kdekdo. Spíš je pozoruhodná lehkost, s jakou se KSČ později podařilo tuto kapitolu ze své historie v podstatě vymazat a že jí to bylo sklerózou mnoha lidí umožněno.

Střelba u Duchcovského viaduktu

Problém nezaměstnanosti samozřejmě řešilo i Československo a nebylo v tom bohužel zvlášť úspěšné, hlavně v pohraničí. S regionem Mostecka se pojí také největší propagandistický, ale i reálný úspěch KSČ v první polovině 30. let.

Čtěte také

Poprvé se jí podařilo spojit se s dalšími sociálně orientovanými stranami –ovšem včetně nacistické DNSAP – do jednoho proudu a výrazně tím podpořit prosazování požadavků horníků. Ti už se v té době tolik nežádali zvyšování mezd, ale hlavně to, aby o práci prostě nepřišli.

Bylo neštěstím Československa a naopak pravým požehnáním pro radikální politiku komunistů, že v době hospodářské krize se četníci občas uchýlili ke střelbě do demonstrantů z řad horníků a politických radikálů. Bylo to mimo jiné při zásahu proti nepovolené demonstraci v Duchcově v roce 1931.

Byla to chyba, která se neodpouští a které komunisté budou využívat po mnoho dalších desetiletí.

Státotvorná KSČ?

Obrat o v politice KSČ vůči československému státu přišel až v roce 1935, kdy komunisté v duchu Moskvou vyhlášené politiky takzvané Lidové fronty podpořili nejen státní rozpočet a jeho zbrojní položky, ale i Edvarda Beneše do funkce prezidenta republiky.

Čtěte také

Sehrálo tu roli několik faktorů – podpis československo-sovětské smlouvy z léta 1935, samotný obrat Kominterny ve vztahu k fašismu a nacismu a koneckonců i amnestie podepsaná ještě odstupujícím prezidentem Tomášem G. Masarykem, díky které se mohli pro vrátit do Prahy čtyři komunističtí poslanci obvinění v roce 1934 z vlastizrady za šíření protimasarykovských letáků při poslední Masarykově kandidatuře.

Mezi navrátilci z moskevského exilu byli i Klement Gottwald a Václav Kopecký. Oba hlavní propagandisté KSČ si mohli mnout ruce. Komunisté dosáhli politické legitimizace. Přitom jejich podpora československé demokracie zůstávala nadále s otazníkem. A na prezidenta Beneše získali doživotní páku.

Kdo by v tom viděl zárodky budoucí spolupráce prezidenta s touto stranou na bázi takzvané Národní fronty na sklonku druhé světové války, nebude daleko od pravdy.

Více si poslechněte v audiozáznamu.

autor: Jan Sedmidubský
Spustit audio

Související