Od podpory Beneše po kroucení krkem a zpět. Jak KSČ měnila ve 30. letech svůj postoj ke státu

S Československou republikou nemáme a nechceme mít nic společného, je to fašistický stát a zřízení nám zcela nepřátelské.

Anebo: Bereme ji jako dočasný prostor, ve kterém pracujeme na proletářské revoluci a na sebeurčení národů a jejich osvobození od imperialistického útlaku. Zhruba takovou argumentací byli vybaveni členové KSČ na počátku 30. let, pokud šlo o stát a jejich vztah k němu.

Využít a zničit

Po uchopení moci Klementem Gottwaldem, který se odehrál přesně 19 let před únorovým převratem, v únoru 1929 se strana propadla do stavu bolševizované beztíže a absolutně se podřídila moskevským příkazům.

Také Gottwaldův nástup do parlamentu koncem roku 1929 proběhl ve velkém stylu. představme si to: předseda KSČ se dostaví za řečnický pultík, revolučně zacvaká podpadky a sdělí konsternovaným poslancům, že členové KSČ se jezdí do Moskvy učit, jak zakroutit buržoazii – myšleno tedy i Vám, vážení kolegové poslanci – krkem.

Čtěte také

Jak se komunisté vzdálili sociální demokracii? O zrodu levicové levice v Masarykově Československu

Tento proslov se později komunisté pokoušeli trochu bagatelizovat, zvláště onen dovětek, že právě ruští bolševici jsou v kroucení krku mistry.

Gottwaldovo parlamentní vystoupení trefně ilustruje, jak se ve 30. letech KSČ naučila využívat parlament a demokratické mechanismy: pokud se nepodařilo vyvolat hned po válce převrat a revoluci v ruském stylu, je potřeba všechny nástroje demokracie používat k její postupné erozi a zničení. Platí to i pro parlament, v zásadě je to jen řečnický ring, kde se dá mluvit tak, jak to jinde nejde.

Projevy Gottwalda nebo Václava Kopeckého by nejspíš cenzura v případě Rudého práva zabavila, ale co bylo řečeno na půdě parlamentu, na to se vztahoval automaticky pardon. A taková řeč mohla být dokonce publikována tiskem. 

Pak přijdeme na řadu my  

Vztah k nacistickému nebezpečí měli komunisté a především vedení Kominterny sklon výrazně bagatelizovat. Jejich úvaha byla následující: klidně připustíme, aby se nacisté chopili moci. Oni totiž hravě zlikvidují sociálfašisty (čili sociální demokraty), následně se jejich vláda za rok či za dva znemožní, německý dělník je vyspělý a tuto poslední imperialistickou vládu si nenechá dlouho líbit. Pak nastane revoluce a moci se chopíme my.

Čtěte také

Jak se KSČ učila odsuzovat, vylučovat a hledat vnitřní nepřátele. O dějinách komunistů ve 20. letech

Dopadlo to samozřejmě jinak – sociální demokraté i komunisté začali být nacisty zavírání do vězení a koncentračních táborů. Německá dělnická třída začala pracovat na stavbě dálnic a do zbrojovek, aniž by při tom nějak zvlášť protestovala. Ti lidé konečně měli práci.

Než Kominterna zjistila, že její dosavadní postup je mírně řečeno pochybný, uplynuly dva tři klíčové roky. I uvnitř KSČ se objevily pochybnosti, jestli by němečtí komunisté neměli utvořit společnou frontu proti Hitlerovi. Ještě v létě 1932 o tom v Moskvě na zasedání Kominterny jednalo trio Gottwald, Jan Šverma a Josef Guttmann za přítomnosti Waltra Ulbrichta. Ovšem doba ještě nenazrála, a tak Guttmannn musel z kola ven a Gottwald se Švermou se raději přizpůsobili.

Jistěže lze konstatovat, že nebezpečí nacismu tehdy podcenil kdekdo. Spíš je pozoruhodná lehkost, s jakou se KSČ později podařilo tuto kapitolu ze své historie v podstatě vymazat a že jí to bylo sklerózou mnoha lidí umožněno.

Střelba u Duchcovského viaduktu

Problém nezaměstnanosti samozřejmě řešilo i Československo a nebylo v tom bohužel zvlášť úspěšné, hlavně v pohraničí. S regionem Mostecka se pojí také největší propagandistický, ale i reálný úspěch KSČ v první polovině 30. let.

Čtěte také

Jak revoluce začala požírat své vlastní děti. O proměně politických procesů v 50. letech

Poprvé se jí podařilo spojit se s dalšími sociálně orientovanými stranami –ovšem včetně nacistické DNSAP – do jednoho proudu a výrazně tím podpořit prosazování požadavků horníků. Ti už se v té době tolik nežádali zvyšování mezd, ale hlavně to, aby o práci prostě nepřišli.

Bylo neštěstím Československa a naopak pravým požehnáním pro radikální politiku komunistů, že v době hospodářské krize se četníci občas uchýlili ke střelbě do demonstrantů z řad horníků a politických radikálů. Bylo to mimo jiné při zásahu proti nepovolené demonstraci v Duchcově v roce 1931.

Byla to chyba, která se neodpouští a které komunisté budou využívat po mnoho dalších desetiletí.

Státotvorná KSČ?

Obrat o v politice KSČ vůči československému státu přišel až v roce 1935, kdy komunisté v duchu Moskvou vyhlášené politiky takzvané Lidové fronty podpořili nejen státní rozpočet a jeho zbrojní položky, ale i Edvarda Beneše do funkce prezidenta republiky.

Čtěte také

Šéf Post Bellum Kroupa: Spousta lidí inklinuje k lepkavé ideologii, že volit KSČ nebylo špatně. To vede k zotročení

Sehrálo tu roli několik faktorů – podpis československo-sovětské smlouvy z léta 1935, samotný obrat Kominterny ve vztahu k fašismu a nacismu a koneckonců i amnestie podepsaná ještě odstupujícím prezidentem Tomášem G. Masarykem, díky které se mohli pro vrátit do Prahy čtyři komunističtí poslanci obvinění v roce 1934 z vlastizrady za šíření protimasarykovských letáků při poslední Masarykově kandidatuře.

Mezi navrátilci z moskevského exilu byli i Klement Gottwald a Václav Kopecký. Oba hlavní propagandisté KSČ si mohli mnout ruce. Komunisté dosáhli politické legitimizace. Přitom jejich podpora československé demokracie zůstávala nadále s otazníkem. A na prezidenta Beneše získali doživotní páku.

Kdo by v tom viděl zárodky budoucí spolupráce prezidenta s touto stranou na bázi takzvané Národní fronty na sklonku druhé světové války, nebude daleko od pravdy.

Více si poslechněte v audiozáznamu (repríza).