„Byla popravena v květovaných šatech a sandálkách.“ Nenávist Čechů a Němců zkoumá historik Kyncl
Jaký byl život v Protektorátu Čechy a Morava? Většinou si vybavíme několik zásadních událostí, o kterých se píše v učebnicích. Stanné právo, hrdinství odbojářů, atentát na Reinharda Heydricha a po něm krutá odplata v podobě heydrichiády, transporty Židů do Terezína a dál do vyhlazovacích táborů, a konečně Květnové povstání v roce 1945. Jsou to dějiny zdálky, shrnuté do několika nutně zkratkovitých obrazů.
Protektorát pod mikroskopem. I tak se dá popsat kniha historika Vojtěcha Kyncla Sousedé ve válce s podtitulem Česko-německo-židovské soužití v Třešti v letech 1938–1946. V roce 2025 ji vydal Historický ústav AV ČR s městem Třešť.
Vojtěch Kyncl z Historického ústavu AV ČR ve své knize nabízí jiný pohled. Ukazuje, jak se všechny tyto velké události promítly do života malého městečka na Jihlavsku. Na počátku jeho práce šlo přitom „jen“ o aktualizaci informací o povstání v Třešti na počátku května 1945. Jako by tím však na tehdejší společnost namířil baterku…
„Když jsem se podíval do jednotlivých témat, tak se najednou ukázalo, že toto povstání mělo dlouhé kořeny. To nebyl náhlý výbuch, ale mnoho let potíraná frustrace. A to jak ze strany nacistických okupantů, členů NSDAP, Němců nebo místních kolaborantů, ale i ze strany těch, kteří museli vzdorovat tomu obrovskému tlaku. Šlo o Čechy v odboji nebo o jejich rodinné příslušníky, kteří v květnu 1945 ještě vůbec nevěděli, co se s jejich nejbližšími stalo a zda se s nimi ještě vůbec shledají,“ říká autor knihy Vojtěch Kyncl.
„Samovládce“ Engelmann
Knihu rozdělil do přehledných kapitol, které se postupně věnují historii městečka, v němž po staletí vedle sebe žilo české, německé i židovské etnikum, dále protinacistickému odboji a jeho konkrétním podobám v Třešti, holokaustu a jeho místním židovským obětem, a konečně průběhu povstání třešťských občanů v posledních květnových dnech roku 1945, jeho krvavému potlačení a následně poválečnému potrestání viníků, a to jak Němců, tak i českých udavačů a kolaborantů.
Čtěte také
Na konkrétních příkladech ukazuje, jak se už v roce 1938 a ještě výrazněji po nacistické okupaci Československa v roce 1939 část obyvatel Třeště, která se dosud hlásila k Československé republice, rozpomněla na svůj německý původ. Jakýmsi samovládcem, který za německé okupace rozhodoval o životě ve městě, byl podle Vojtěcha Kyncla jihlavský rodák s německými kořeny Jan Walter Engelmann.
„Stal se jednou z klíčových postav prosazování nacismu, germanizace, a nakonec i hromadné vraždy spáchané jednotkou v Třešti v květnu 1945. Jeho životní cesta i společenský postup i pád jsou nedílně spjaty s nacistickou stranou NSDAP a Ústřednou pro židovské vystěhovalectví,“ popisuje Kyncl.
Život místních Židů
Zvláště třešťským Židům Engelmann velmi ztrpčoval život. Přísně dohlížel na dodržování norimberských zákonů, podle nichž se museli vzdát svých profesí i společenského postavení. Museli opustit své živnosti i domy a více rodin bylo nuceno sestěhovat se do jednoho bytu. Nakupovat směli až před zavírací hodinou obchodů, takže se na ně nedostávalo téměř žádné zboží.
Čtěte také
Úřady je nutily odevzdat rodinný majetek, který si pak doslova „za pakatel“ kupovali ostatní obyvatelé městečka, včetně řady Čechů. Dávaly jim ponižující práci, při které se jim jejich dlouholetí sousedé vysmívali. Situaci Židů v Třešti postupně zhoršovalo i to, že sem byli přestěhováni Židé z Jihlavy, kde bylo velitelství okupantů.
Sami třešťští Židé se přitom snažili vycházet mezi sebou co nejlépe a uchovat si alespoň zbytky optimismu. Svědčí o tom dopis, který v dubnu roku 1942 psal svému synovi Františkovi do Dánska pan Norbert Meissner. Píše mimo jiné, že někteří zdatnější Židé jsou vysíláni v rámci pracovní povinnosti mimo městečko.
„Ti z nás, kteří jsou méně zdatní, si budou muset počkat, co se s nimi stane. Každopádně do té doby zbývá ještě několik týdnů. V každém případě jsme na to všechno připraveni. (…) Nemusíte se vůbec ničeho obávat, protože jsme všichni v dobré náladě. Doufáme, že s vámi zůstaneme v kontaktu,” uvádí se v dopise.
Vrátilo se 15 Židů
Krátce na to ovšem byli Židé z Třešti odvezeni transportem do terezínského ghetta. Z přibližně 200 osob se konce války dožily necelé dvě desítky. Někteří zahynuli přímo v Terezíně, další byli transportováni do vyhlazovacích táborů na východě. Obětí holokaustu se stala i celá rodina Meissnerových.
Čtěte také
„V otřesných podmínkách terezínského ghetta přežilo tři roky pouze pět deportovaných třešťských Židů a dalších deset se vrátilo z jiných koncentračních táborů. Nejstarší osvobozenou obětí perzekuce byla sedmaosmdesátiletá Žofie Hechterová. Z židovských obyvatel, kteří mohli mít vzhledem k věku ještě předpoklad k založení rodiny, přežili a byli osvobozeni v Osvětimi a v Bergen-Belsenu tři lidé,“ upřesňuje ve své knize Sousedé ve válce Vojtěch Kyncl.
V Třešti, stejně jako jinde v protektorátu, byli však i lidé, kteří se snažili pomáhat. Nešlo přitom jen o samotné Židy, ale i členy odboje a zejména jejich rodiny. Tajně předávali potravinové lístky, zajišťovali nezbytnou lékařskou pomoc, ukrývali osoby, které pronásledovalo gestapo, a to i přes to, že za to pak sami krutě zaplatili. Kyncl k tomu ve své knize uvádí:
„Pomoci třešťským židovským obyvatelům, jež přicházela od jejich sousedů a přátel, chtěli zamezit jejich pronacističtí sousedé. Maloměstská společnost byla rozdělena na obyvatele nápomocné, bázlivé, lhostejné i nenávistné. Veřejně viditelní byli nenávistní spoluobčané, kteří vystupovali proti židovské minoritě otevřeně. Prameny občas obsahují urážky obyvatel, kteří napomáhali perzekvovaným Židům. V závoji anonymity zůstává zahalena masa ustrašených a lhostejných osob.“
Povstání v Třešti
Zjara roku 1945 se však blížil konec války, všichni už tušili, že pro Němce skončí velkou porážkou a obyvatelé Třešti se v prvních květnových dnech odhodlali k povstání vůči nacistům. Vojtěch Kyncl k tomu říká:
Čtěte také
„Rozhodující okamžik je dopoledne 5. května 1945, kdy došlo ke spontánnímu výbuchu mezi obyvateli Třešti. Začali zatýkat osoby, které byly spojovány s nacismem. Ti všichni byli nahnáni do zdejší věznice ve středu města. Jihlavská posádka gestapa, která se spolu s wehrmachtem stahovala přes Třešť k rakouským hranicím, však dostala o povstání zprávu a vězně osvobodila. A začala brutální pomsta na Češích, kteří se snažili vzít spravedlnost do vlastních rukou. Na vězeňském dvoře byli povstalci popraveni. Pro řadu rodin to byla velká tragédie, protože například jedna rodina tam 7. května ztratila najednou čtyři syny.“
Velký podíl na popravách měla tehdy dvaadvacetiletá dcera místního přednosty železniční stanice Aloise Kašpara Herta. Její rodina na počátku okupace rychle přešla od loajality k Československé republice zpět ke svým německým kořenům. Herta byla zprvu docela obyčejné děvče, dochovaly se její fotografie ze školy. V roce 1941 však začala pracovat u kriminální policie v Jihlavě a pak jako písařka u gestapa ve Zlíně. Tam se zřejmě účastnila i brutálních výslechů, takže během krátké doby zhrubla a ztratila zábrany.
Její rodina byla také během povstání v Třešti uvězněna a Herta se pak aktivně podílela na pomstě nacistů. Sama doslova „lusknutím prstu“ poslala na smrt nejméně dvanáct svých bývalých spolužáků. Krátce na to i s rodinou uprchla před Rudou armádou do Rakouska, během půl roku tam však byla objevena a deportována zpět do Československa. Zde ji čekal soud s celkem předvídatelným výsledkem:
„V září 1946 byla u třešťského zámku popravena oběšením poté, co s ní v místním hostinci proběhl veřejný proces. Je to zvláštní forma veřejné očisty, protože na tu exekuci přišla celá obec. Byly se tam podívat dokonce děti i celé školní třídy. Z té exekuce se dochovaly fotografie. Byla popravena v květovaných šatech a sandálkách, je to hrozně zvláštní pohled. Byla to poslední veřejná exekuce ženy u nás, protože byla natolik brutální a stala se z ní obecní podívaná, že nejvyšší špičky justice v Praze rozhodly, že podobné exekuce už nebudou veřejné. Celá akce lidových soudů pak probíhala v utajení,“ uzavírá Vojtěch Kyncl.
Jeho kniha Sousedé ve válce je důkazem, že pohled na 2. světovou válku se mění, už není jen černobílý. Historikové upouštějí od zideologizovaného obrazu, v němž Češi figurují pouze jako oběti, ale naopak hledají pravdu ve smyslu „padni komu padni“. Stejně jako za nacistického, tak později za komunistického režimu dostali moc lidé, kteří ji zneužili. Dokázali škodit, a přitom si to zdůvodnili vírou v tu či onu ideologii. Pokud se ale zlo neodhalí a nepojmenuje, tak bude vždy hrozit, že se bude opakovat. A to už bychom si podle Vojtěcha Kyncla neměli ve vlastním zájmu dovolit.
Poslechněte si celý pořad Ex libris, který je součástí březnového cyklu Život v protektorátu. Každé pondělí a úterý po 20. hodině ho můžete slyšet v pořadech Jak to bylo doopravdy a Ex libris.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více o tématu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
