„Lidi, dokud žijou, nechtějí uvěřit…“ Vzpomínky tří přeživších na Osvětim a na návrat domů

Čtěte také

Popsat pochod smrti je nemožné. Příběh lékaře a vědce Ervína Adama, který přežil holocaust

„Šla jsem a najednou proti mně jde Andula Malinová. Holka, s kterou jsem chodila do školy. Hnala se jak splašená s deštníkem a v ruce držela Kinorevue. Asi na rande. A já do koncentráku.“

Takto se mohl cítit mladý člověk počátkem 40. let, který sotva stačil vychodit gymnázium a místo k maturitě šel třeba do transportu. Jenom proto, že mu kdosi řekl, že je Žid a že z toho tedy cosi vyplývá. Sepsal to v jedné své povídce Josef Škvorecký.

Cesta do Osvětimi

Věra Šlesingerová, rodačka ze Slovenska, na začátku války bydlela s rodiči v Praze a tam také zažila postupnou a systematickou likvidaci svobodného prostoru pro české Židy. Až byla v 17 letech, v říjnu 1941, odtransportována i s rodiči do ghetta v Lodži. Ale jen na čas.

Věra Šlesingerová odjela transportem do Osvětimi s matkou – v srpnu 1944, krátce poté, co její otec spáchal sebevraždu. „Tatínek nechal dopis, ve kterém napsal, že nechtěl, abychom kvůli němu nemohli utíkat, protože tatínek v té době nemohl chodit,“ říká.

Čtěte také

„Jsem zdravý,“ řekl šestnáctiletý kluk Mengelemu a zázrakem přežil Osvětim. Příběh Jiřího Bradyho

Dobytčáky dojely až do Osvětimi, kde byla její matka poslána na smrt. Ona přežila.

„Já jsem se tedy dostala do baráku v Osvětimi a jak jsme šli v tom zástupu, tak kolem nás na každé straně byly ploty. A za těmi ploty byli lidi, kteří vypadali tak divně. Měli ostříhané hlavy, ženy taky, a na sobě měli takové divné hadry. Ten, kdo byl malý, třeba měl krátké. Ten, kdo byl velký, ten šaty nebo sukni měl dlouhou. A tehdy se ozvalo za mnou: tak tady to nebude tak hrozný, když tady ještě drží blázny. To je, myslím, nejlepší ukázka toho, že lidi, dokud žijou, nechtějí uvěřit.“

Světla a dráty

Pavel Werner, kterému bylo v té době okolo 11 let, byl odtransportován do Terezína a až do té doby bydlel s rodiči a sestrou v Pardubicích. Stejně jako Věra Šlesingerová, i on se nakonec ocitl v Osvětimi.

Čtěte také

Leželi jsme ve světě mrtvých a přízraků. Od osvobození tábora Osvětim je to 80 let

„Ta cesta do Osvětimi, to už nebylo, jako když jsme jeli z Pardubic do Terezína. To už byly normální vagony pro dopravu zboží. (…) Na tuhle cestu si ani moc dobře nepamatuju. Pamatuju si pouze na to, když jsme přijeli do Osvětimi. Byla noc, teď najednou člověk uviděl ta světla, elektrické dráty, všechno bylo osvětlené. Takže to na člověka zapůsobilo, ať chtěl, nebo nechtěl,“ vzpomíná Werner.

Dopisy z tábora

Dalším z vězňů v našem dokumentu je lékař František Janouch, o jehož osudech jeho syn, jaderný fyzik téhož jména a dlouholetý ředitel Nadace Charty 77, vydal knihu. Z podstatné části ji tvoří otcovy dopisy z Osvětimi a poté z Mauthausenu, respektive jeho pobočky zvané Loibl Pass, která se nacházela na hranicích Rakouska a Slovinska.

Čtěte také

„Očistiti kmen národa od parasitů.“ Nová kniha historika Smlsala mapuje romský holocaust

František Janouch nebyl Žid, byl to lékař napojený na komunistickou odbojovou síť. Byl ale pozoruhodně vlastenecky a duchovně založený člověk, jehož dopisy z té doby, navíc většinou psané německy a pochopitelně prošlé cenzurou, jsou plné nezlomné víry a optimismu.

Tím hůř bylo, když nepsal. „Vzpomínám, že listonoš, pamatuji si dokonce jeho jméno, pan Málek, když v poště uviděl dopis z Osvětimi, přišel nejdříve k nám, aby alespoň o jednu, dvě hodiny zkrátil to hrůzné čekání,“ vzpomíná v knize jeho syn.

Poslechněte si celý dokument plný vzpomínek nejen na koncentrační tábory a pochod smrti, ale i na návrat domů po skončení války a na vyrovnání se s tím, že někteří členové rodiny nepřežili.