Jako herečka jsem takový věšák na cizí emoce a příběhy, říká Martina Preissová

Čtěte také

Režisér Havelka: Vyčlenit se z politiky nejde. Musíme se snažit, aby Evropská unie byla silná

Relativně nedávno vydala svou třetí knihu s názvem Tvá M. Napsala ji svému otci, který zemřel před 30 lety velmi mladý, tak mu začala psát dopisy do nebe. Ne poštou, ale srdcem. I přes to se za spisovatelku nepovažuje.

„Myslím si, že je to trošku jiná disciplína, být spisovatelem, protože v momentě, kdy bych já dostala nějaký úkol, třeba knihu na zakázku na nějaké téma, nebo pohybovat se v rámci nějakého příběhu, který není můj osobní, tak bych asi pohořela. Myslím, že všechno je o řemesle, a to řemeslo se musí umět,“ vysvětluje v Hovorech.

Náhody motorem umění

Preissová už osmým rokem vyučuje na DAMU. „To je asi ta nejtěžší disciplína, kterou dělám. Říkám si, že pro studenty a studentky jsem průvodcem tím řemeslem. To, jak zahrát charakter, je dáno zkušeností a kladením dobrých otázek, což se učím spolu s nimi.“

Čtěte také

Dejvické divadlo i Husa na provázku mají atmosféru zvanou „stejné zákys“, přibližuje herec Teleky

V rozhovoru pro Národní divadlo loni koncem roku řekla: „Na náhodě je podle mě koncipovaná veškerá kariéra veškerého lidstva. Náhodně jsou obsazované i projekty v televizi, filmy. Myslím si, že náhody jsou motorem veškerého umění.“ Není to vlastně trochu frustrující?

„Když jsem to pochopila, že všechno v mé kariéře se odehrálo na základě náhody, tak jsem se chvilku zarazila, ale pak jsem se s tím vlastně smířila,“ odpovídá Preissová a pokračuje: 

„Spoustu mých televizních nebo filmových rolí jsem dostala takovou jakousi zvláštní náhodou. Že si na mě někdo vzpomněl, nebo že někde někdo viděl fotku na titulce nějakého časopisu, nebo že náhodou šel kolem knihkupectví a viděl tam mou knížku.“

Věšák na emoce

Je větší autoterapie dílo psát, nebo ho potom interpretovat na jevišti nebo před kamerou?

Čtěte také

Choreografka: Na klasiku vezměte rodinu do Národního divadla, síla regionálních souborů je jinde

„Právě v tomhle je docela zásadní rozdíl. Já jsem jako herec od nějakých 18 let vlastně takový věšák. Věšák na cizí emoce, věšák na cizí příběhy. Pracuje na mě režisér, pracuje na mě výtvarník, i ten samotný autor, kterého já přenáším na to jeviště, to všechno se na mě pověsí a já jsem takový nosič, médium, které vyzařuje synergii všech těchto vlivů,“ vysvětluje herečka a pokračuje:

„Kdežto když si sednu a píšu svůj vlastní příběh, nějakou svou vlastní emocionální stopu se snažím vetknout na ten papír, tak to je ryze moje. A tam se cítím umělecky emancipovaná, protože mi do toho nikdo nezasahuje, nikdo na mě nevěší nějaké cizí zkušenosti a příběhy.“

Jak na sobě pracuje herec po čtvrtstoletí na prknech Národního divadla? A jak je pro herce důležitá emocionalita? Poslechněte si celé Hovory s herečkou Martinou Preissovou. Ptal se Michael Rozsypal.