Choreografka: Na klasiku vezměte rodinu do Národního divadla, síla regionálních souborů je jinde

„Už od malička jsem měla trochu tendenci svoje kamarádky organizovat, režírovat a choreografovat. Pamatuji si, že už v osmi letech jsem je nutila do choreografií na základní umělecké škole, takže možná tam už to někde bylo,“ vzpomíná tanečnice na své úplné umělecké počátky, které se později proměnily v pestrou kariéru. 

Čtěte také

StarDance byla krásná, ale náročná. Tělo už bolí, říká tanečnice Lucie Hunčárová

K tvorbě tanečních choreografií tíhla i jako studentka pražské konzervatoře. Později působila v Hudebním divadle Karlín nebo v Plzni a ráda vzpomíná také na dekádu strávenou v libereckém Divadle F. X. Šaldy. Regionální sbor tehdy vedla jako umělecká šéfka a choreografka. 

„Myslím, že kdo chce vidět opravdu skvělou klasiku, tak by měl radši vzít rodinu do Národního divadla, regionální soubory jsou ale silné v něčem úplně jiném,“ srovnává tanečnice a pokračuje:

„Tanečníci fungují trochu jinak, nemusí mít dokonalé dispozice na všechna labutí jezera. Jsou to osobnosti, mají silný herecký talent. Jsem zastánce toho, že pokud nemám soubor s dokonalou technikou, tak je lepší klasiky nedělat.“ 

„Jazyk těla“

Jako scenáristka nonverbálních scénářů musí příběh na správných místech zredukovat a naopak silně vykreslit emocemi nabité momenty. Právě ty podle ní mohou být v tanečním podání leckdy silnější než v klasické činohře. 

„Tanec, nonverbální vyjadřování působí na diváka jinak, můj jazyk je jazyk těla,“ popisuje choreografka. „To spojení hudby, která sama o sobě nese obrovskou emoci, když je dobře udělaná s konkrétním gestem, situací, je myslím to, co může současný tanec nabídnout.“

Vlasta  

Silné emoce tanečně zpracovává její nejnovější divadelní projekt Vlasta. K neznámému příběhu dcery Vlasty, která se od stejnojmenné a nemocné maminky poprvé dozvídá o zážitcích z německého vězení a koncentračního tábora, se Pešková dostala přes svojí asistentku – Vlastu. 

„Vlasta začala vyprávět celý příběh, který se ona sama dozvěděla až na LDNce,“ přibližuje Pešková. „Pak to ve mně začalo zrát a poprosila jsem ji, jestli bych se do toho mohla pustit jako do dokudramatu.“

O traumatickém dětství se Vlasta nikomu nesvěřila, poznamenalo ji ale do konce života.

„Vlasta mladší něco celý život tušila, protože měli zakázáno se koukat na válečné filmy, nesměli se bavit o válce, o koncentračních táborech,“ interpretuje příběh Pešková, která se na jeho uměleckém ztvárnění podílela jako scenáristka, režisérka, choreografka i tanečnice.  

Čtěte také

Největším nepřítelem tanečníka není jeho tělo, ale mysl, říká bývalý baletní sólista a dnes choreograf Jiří Bubeníček

Vzhledem ke křehké povaze tématu a faktu, že o Vlastině minulosti nevěděla ani její vnoučata, přistupovala Pešková k tvorbě citlivě. I v pokročilejších fázích konzultovala detaily s Vlastou mladší a respektovala její přání určité věci vynechat. Na jeviště se tak nepřenesl kompletní příběh, silné emoce ale ano. 

„Když jsem si četla ty dopisy z koncentračního tábora, kdy – ačkoli samozřejmě vinna nebyla – na sebe vztahuje vinu za to, že ji někdo znásilnil, že se dostala do koncentračního tábora, že zklamala rodiče… To jsou emoce, kdy pak už jen slyším nějakou hudbu a vidím, co se děje s tělem,“ uzavírá tanečnice, choreografka a režisérka Alena Pešková. 

Jak tvoří taneční dokudrama? Jak vzpomíná na práci s regionálním souborem? A proč se rozhodla věnovat současnému tanci? Poslechněte si celý pořad v audiu na začátku článku.