Největším nepřítelem tanečníka není jeho tělo, ale mysl, říká bývalý baletní sólista a dnes choreograf Jiří Bubeníček

Balet znamená dřinu a odříkání a obav má před vystoupením tanečník hromadu.

Čtěte také

Choreograf Bubeníček: Tanečníky si vybírám na základě schopností. Nezáleží, jestli jsou z Ruska nebo Ukrajiny

„I proto se v našem oboru celé dny tolik zkouší. Balet je divadlo, je to umění v přítomnosti, takže jde o každou vteřinu, tak, aby se něco nepokazilo. Tělo se musí všechno naučit automaticky, ale pak přijde ten největší soupeř či protivník, kterým je tanečníkův mozek,“ vysvětluje s tím, že když se nakonec naučí pracovat i se svou myslí, je volný jako hvězdy nebo pták. 

Přestože se to laikům asi nezdá, i při baletním představené se můžete zasmát. „Já mám humor navíc moc rád, a když je v baletní choreografii troška humoru, lidé to mají moc rádi, stejně jako si rádi i trochu popláčou,“ říká Jiří Bubeníček s tím, že se to ale nesmí přehnat, pak je to trapas. 

Tančit dál

I tanečník je jen člověk, takže i Bubeníčkovi se v jeho úspěšné kariéře stalo, že mu z hlavy vypadly kroky. „To se ještě dá zakryt, divák o tom většinou neví, horší je, když tanečník upadne – to už se zakrýt nedá, to bohužel vidí. Ale je důležité se zas postavit a pokračovat dál,“ popisuje. 

Čtěte také

Práci s českými legendami a historií si vychutnávám. Jsem vlastenec, říká choreograf Jiří Bubeníček

„Pak si je důležité říct: ,Tak tohle se nepovedlo, ale teď udělám něco lepšího, takže si divák bude pamatovat jen to nejlepší.‘ To taky bylo tajemství mé kariéry – když jsem něco udělal špatně, chtěl jsem obecenstvo nadchnout něčím ještě daleko lepším,“ prozrazuje. 

Balet je uzavřené prostředí, navíc nesmírně konkurenční.

„Hlavně u dívek a žen, protože je jich mnoho a dostat se dopředu stojí hodně tvrdé práce. Dojít až na vrchol a být první sólistkou, případně tancovat v několika divadlech najednou, to není vůbec lehké.“ 

Čtěte také

Ke krásné staré Praze patří hvězdy, věří choreograf Jiří Bubeníček

„Má dcerka, jak rád říkám, se narodila ,jako z gumy‘, stejně jako kdysi já. Je jí teprve šest let a rád ji pomůžu, jestli se rozhodne tancovat – ale vždy si říkám, jestli stojí tolik dřiny za to, aby se pak dostala třeba do sboru. Je to strašně moc práce a ještě si holky ani tolik nevydělají, takže se ptám, jestli to všechno má cenu? A naši práci musíte mít rádi, musíte ji dělat srdcem. Jinak to bohužel nejde.“ 

Jiří Bubeníček tančil léta se svým dvojčetem Ottou, který je dnes hudebním skladatelem a scénografem. Jak se má? To už si poslechněte sami v audiozáznamu pořadu Hovory Naděždy Hávové. A dozvíte se toho samozřejmě ještě mnohem víc…