Neměli Češi rádi Habsburky?
Téměř čtyři století byly země Koruny české součástí mnohonárodnostního soustátí rakouského, kde vládla dynastie Habsburků.
Pohledem minulého století by se mohlo zdát, že Češi Habsburky rádi neměli. Otázkou je, zda to byla skutečnost, či pouze propagandistický pohled vzniklé Československé republiky a následně pak pohled komunistického státu, který se vůči šlechtě jednoznačně vymezoval.
Neuralgických bodů ve společné historii nalézáme řadu, jak uvádí host pořadu historik Zdeněk Bezecný: „V roce 1871 slíbil František Josef I. korunovaci českým králem, Češi se na to těšili a ke korunovaci ale nedošlo, zklamání bylo obrovské.
Připomenout můžeme již bitvu na Moravském poli v roce 1278, kde Rudolf Habsburský stál nad poraženým a zabitým českým králem Přemyslem Otakarem II. Dále pak Bílá Hora v roce 1620, Obnovené zřízení zemské, Josef II. přestává být osvoboditelem sedláků a stává se germanizátorem.“ A připomeňme k tomu další nálepky, jako je např. údajné období „temna“, tedy období pobělohorské spjaté s rekatolizací. Jeden z mýtů, který je takřka nesmrtelným.
Pod vládou Habsburků se špatně nežilo
Schematické vidění 19. století – kdy vzniká svébytný moderní český národ – by mohlo naznačovat zásadní protiklady mezi obrozenci a habsburským dvorem, ovšem jak uvádí historik Jiří Rak v knize Zachovej nám, Hospodine: „Řada obrozenců se živila ve státních službách, další byli advokáti, faráři – prostě slušní a spořádání lidé. První české časopisy jsou plné zpráv o slavnostních akademiích, pořádaných ke cti a slávě císařské rodiny, významným vlastencům se dostávalo oficiálních uznání, např. udělení Leopoldova řádu Josef Jungmannovi bylo chápáno jako pocta celému českému národnímu hnutí.“
Přesto v dané době zůstává zároveň symbolickým nucený pobyt novináře Karla Havlíčka Borovského v tyrolském Brixenu, kde vznikají lkající Tyrolské elegie. Zdeněk Bezecný konstatuje: „Obrozenci v Habsburcích viděli záštitu kulturních snah, aktivně se projevovali na budování monarchie v průběhu 19. století. Mezi českými obrozenci nalezneme řadu vyznamenaných, například vůdce české politiky František Ladislav Rieger obdržel nejen vysoký rakouský řád, ale byl také povýšen do šlechtického stavu a byl z něho nakonec baron Rieger.“
Období 19. století je také obdobím, kdy vzniká řada zásadních institucí kulturního, vzdělávacího charakteru, jako je např. Národní divadlo, Národní muzeum, Akademie věd. Všechny tyto nově vznikající veřejné instituce musel schválit císař. Nejenže tak učinil, ale zároveň bez „habsburských financí“ by pravděpodobně vůbec nevznikly. Legendární informace o sbírkách českého lidu patří do oblasti mýtů, které měly především napomáhat k hledání a nacházení národní identity.
První světová válka zasáhla do života nejen všech zúčastněných států, přinesla do té doby neznámé utrpení, ale také narušila do té doby tradiční vztahy. Mezi ně patřila i rakousko-uherská monarchie a země Koruny české. Na scéně se objevuje proslulý voják Švejk z pera spisovatele Jaroslava Haška, který je ironizujícím prvkem do té doby existujícího světa.
Historik Jiří Rak doplňuje: „A mně se chce něco říct, a já to řeknu, a císař pán je vůl, pronáší s nenapodobitelnou dikcí Vlasta Burian ve filmu Anton Špelec ostrostřelec. Ve veřejnosti tak postupně vznikl dojem, že se jednalo o většinové mínění české společnosti, že spílání císaři bylo atributem českého vlastenectví. Takové mínění bylo ještě posíleno smrští novinářských vulgarit, které se vynořily po 28. říjnu 1918.“
V různých pamfletech je pak císař zobrazován jako dementní a slabomyslný stařec, pohled na monarchii se mění v neblaze proslulou nálepku „žaláře národů“ a dokonce upřímné snahy obrozenců byly vydávány pouze za taktiku, která měla zastřít jejich skutečné smýšlení. Rozumějme protihabsburské.
Na otázku, zda Češi neměli rádi Habsburky, Zdeněk Bezecný odpovídá: „Většina Čechů, alespoň v průběhu 19. století, si uvědomovala, že se jim pod vládou Habsburků nežije špatně. Byla to doba, kdy opravdu vyrostl moderní český národ. Habsburky sice možná nemilovali, ale o nenávisti nelze hovořit. Tento mýtus vzniknul v souvislosti se vznikem První republiky, ta se potřebovala vymezit. Proti monarchii i proti Němcům.“
Pořad připravila a moderuje Ivana Chmel Denčevová, hostem byl historik Zdeněk Bezecný, režii měl Michal Bureš.
Související
-
Bylo Národní muzeum ryze českou záležitostí?
19. století je stoletím nejen národního obrození. Vznikla tehdy řada kulturních, vědeckých institucí, které považujeme za základní kameny naší identity.
-
Existoval v roce 1918 československý národ? Jen další z prvorepublikových mýtů, odpovídá historik
Dne 28. října 1918 zasedal v pražském Obecním domě Národní výbor československý – Antonín Švehla, Alois Rašín, František Soukup, Jiří Stříbrný a Vavro Šrobár.
-
Československo se snažilo být „odrakouštěné“, ale na Rakousko-Uhersko muselo navázat, míní historik
Jak moc Československo v roce 1918 navazovalo na Rakousko-Uhersko? Nový stát vznikl na troskách monarchie a její vliv se úplně odstranit nepodařilo.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
